 |
|
|
|
Dobrý trénink vám vždy řekne vše!A jsme opět u sibiřských husky, ale tentokrát se trochu více ponoříme do severských dobrodružství. Podařilo se nám totiž vyzpovídat mushera, který nám ochotně prozradil například tajemství zapřahání, jak vybrat dobrého lídra nebo co si musíte na takový závod vzít do výbavy. Pokud vás zajímá právě toto, určitě si nenechte ujít tento pěkný rozhovor! 
Tentokrát se nám podařilo doslova „lapit“ sympatického mushera Ing. Martina Brzka, který se věnuje právě tomuto krásnému sportu. Ten může na jednu stranu vypadat neskutečně romantiky, ovšem na stranu druhou je tvrdý a mnohdy i nekompromisní. Dovoluji si vás pozvat k tomuto opravdu moc zajímavému povídání. Já jsem si ho neskutečně užila a věřím, že vy na tom budete velmi podobně… Martine, povězte nám, prosím, nejprve, jak jste se vlastně dostal k tomuto nádhernému severskému plemeni a jak to s ním máte dnes?  Bylo to v roce 2004 na popud naší, tehdy třináctileté dcery, které se sibiřský husky moc líbil. Začal jsem si tedy zjišťovat, zda by se pro nás toto plemeno hodilo a co všechno jeho chov obnáší. Bylo nám doporučeno, ať se jedeme podívat na nějaké závody a popovídáme si s nějakým zkušeným musherem. Jeli jsme se tedy podívat na závody do Nového Města na Moravě a tam jsme se seznámili s nejznámější českou musherkou Janou Henychovou, která jezdí velké severské závody. Od ní jsme do začátku získali cenné rady.  V současné době máme v naší chovatelské stanici Czech Silver-Star celkem osm sibiřských husky. Z toho jsou již dva důchodci, kteří už nejezdí a chodí jen na procházky. Jsou to třináctiletý Doodle a jedenáctiletá Athena. K nim přibyde příští rok ještě desetiletá Iris, která jezdí poslední sezónu a těm mladým již rychlostně nestačí. Mladá generace se skládá z tříleté Nority, dvouletých sourozenců Peruna a Peggy a ročních sourozenců Quelvina a Quida. Chovatelskou stanici máte, tuším, od roku 2004. A já z předešlých rozhovorů vím, že se husky dělí na pracovní a výstavní linie. Na jakou se tedy zaměřujete vy?  Na začátku našeho chovu jsme se zaměřovali na původní klasické husky, kteří byli dobře uplatnitelní jak na výstavách, tak i při závodech. Náš Cyr byl tehdy Českým výstavním šampionem a zároveň mistrem Evropy na závodech. Vývoj však šel rychle dál a tito původní klasičtí husky dnes téměř vymizeli. Chov se rozdělil na „výstaváky“ a „sporťáky“. V současné době chováme výhradně sportovní linii určenou na závody. Mushing je sportem, který vyžaduje obrovské množství času a financí! Vaší vášní je tedy mushing. Jak vypadá takový život člověka, který se tomuto sportu věnuje?  Mushing je sportem, který vyžaduje obrovské množství času. Jsou to hodiny a hodiny strávené na tréninku. Odpočinete si trochu akorát v létě, kdy jsou vysoké teploty a husky jezdit nemohou, protože by se přehřáli. V sezóně, která začíná pro nás v září a končí někdy v březnu až v dubnu, to vypadá asi takto: v sobotu a v neděli jsou závody, v pondělí mají psi volno po závodech, úterý, středa, čtvrtek probíhá trénink a v pátek je volno před závody. Co se týká financí, je to také značně náročné. Nejdražší je pořízení vybavení. Na podzimní závody potřebujete lehkou závodní káru. Na trénink naopak těžkou. Na zimu potřebujete alespoň dvoje saně. Plus k tomu připočítejte postroje, šňůry a mnoho dalšího vybavení pro psy. Samostatnou kapitolu tvoří krmení. Husky potřebuje v každém případě syrové maso a k tomu kvalitní granule s vysokým obsahem energie. To je základ a k tomu pak různé doplňky vitamínů, kolagenu, odměny a pamlsky. Dále si musíte uvědomit, pokud máte osm psů a chcete jezdit na závody, musíte je v něčem přepravovat, tedy přívěs na psy nebo karavan. K tomu je nutné auto, které vám to utáhne na mokré louce nebo v horách na sněhu. Nezbytné je tedy kvalitní SUV s náhonem 4x4. Takže na závěr asi všechny peníze, které ušetříte, jdou do mushingu. Vždy mě neskutečně zajímal lídr spřežení. Asi už od doby, kdy jsem jako holka četla romány Jacka Londona. Prozraďte nám, co musí takový vůdčí pes zvládat a jak se vybírá a vychovává nástupce toho starého?  Lídr spřežení je nejdůležitějším psem, na kterého musí být absolutní spolehnutí. Musí zvládat povely mushera a musí si sám umět rozdělit síly tak, aby zvládl vést spřežení po celou dobu závodu. Ne všichni psi na to mají. Lídr spřežení se nemusí rovnat vůdci smečky. Vůdcem smečky je často nejsilnější pes, ale lídrem spřežení může být klidně i chytrá fena. Kdo bude lídrem vypozorujete hlavně na tréningu, kdy zkoušíte dávat dopředu různé psy a sledujete, jak se při tom chovají. Mladý lídr se to většinou učí tak, že ho dáte ke starému a on se to učí od něho. Lídr spřežení se nemusí rovnat vůdci smečky. Vůdcem smečky je často nejsilnější pes, ale lídrem spřežení může být klidně i chytrá fena. Mají i ostatní psi ve spřežení pevně daná svá místa nebo je můžete libovolně točit – střídat? A jak by tedy správné spřežení mělo vypadat? Je to zase individuální. Jsou psi, kteří mají své místo stálé a jsou psi, kterým je to jedno, na jakou pozici je zapřáhnete. To zjistíte zase při tréninku. Spřežení se pak skládá tak, že vepředu jsou ti chytří, za nimi většinou mladí, rychlí a vzadu před saněmi nebo károu jsou ti nejsilnější. Pojďme se podívat na vaši závodní kariéru. Máte několik titulů mistrů Evropy, ale i mnoho dalších významných vítězství či umístění. Kterého výsledku nebo účasti si ceníte asi nejvíce?  Nejvíce si asi cením svého prvního Šediváčkova longu, což je největší závod u nás. Jezdí se v Orlických horách na 222 km. Samozřejmě si cením i získaných titulů mistra Evropy a dále získání titulu Iron Sled Dog Man v roce 2018 absolvováním tří prestižních evropských závodů v jednom roce, kam patří právě Šediváčkův Long, Innerkrems, který se jezdí v Rakousku v Korutanských Alpách a Inzell v Německých Alpách. Každý závod má asi svoje podmínky. Pokuste se nám ale přiblížit, jak to vypadá, když jedete někde několik dní přírodou, kde nezakopnete ani o živáčka. Kolik vezete vody, výbavy a zda je to váhově nějak omezeno?  U nás nejsou tak dlouhé závody a hustota lidí je zde na horách dost velká, takže abyste nezakopli ani o živáčka se u nás nestává. Jezdí se ale na tzv. bivak, kdy spíte se svými psy v divočině na sněhu, a tam si tedy musíte vézt jídlo jak pro sebe, tak i pro psy. Vodu si uděláte ze sněhu a ohřejete si ji na lihovém nebo plynovém vařiči. Při takovém závodu dále musíte mít s sebou kompletní náhradní oblečení, abyste se mohl na bivaku převléct do suchého. Vezete i náhradní vybavení pro psy, náhradní postroj, obojek, záložní šňůry, karabiny, lékárničku pro mushera i pro psy a spoustu dalších věcí, které byste mohli v divočině potřebovat, to je například nůž, sekerka apod. Předpokládám, že musher by měl mít asi také potřebnou fyzičku, že? Udržujete se tedy nějak? A máte případně daný také určitý váhový limit, aby to bylo pro spřežení přijatelné?  Samozřejmě, že určitou fyzičku to potřebuje, abyste v kopcích (zejména v těch alpských) spřežení pomohl. Musher se jen neveze, jak si mnozí myslí, ale při závodě psům intenzivně pomáhá. Váha samotného mushera není pro spřežení až tak rozhodující. Pochopitelně, že čtyřicetikilová slečna musherka má výhodu proti stokilovému musherovi. Tady ale záleží hlavně na síle a natrénovanosti psů. Sibiřský husky nemá potlačené lovecké pudy, a pokud vám uteče, tak sousedovy slepice nemají šanci! Chtěla jsem si povídat hlavně o husky, ale strhla jsem to nakonec víc na závody a vy jste nám toho na oplátku hodně prozradil. Řekl byste nám však nyní, jak vy vidíte a vnímáte plemeno sibiřský husky?  Sibiřský husky je smečkovým plemenem a z toho tedy vyplývá, že tento pes je strašně nerad sám. Proto každému, kdo s husky začíná a bere si od nás štěně, říkám, že by měl mít minimálně dva. Je to plemeno velice chytré a dobře odhadne, co si ke svému páníčkovi může dovolit. Je to však také tzv. primitivní plemeno, to znamená, že nemá potlačené lovecké pudy, a pokud vám uteče, tak sousedovy slepice nemají šanci. Jinak je velmi přítulný a bez problémů i k malým dětem. Pouštět huskyho na volno je obrovským rizikem právě pro jeho lovecké vlohy. Pokud uvidí někde na poli srnku nebo zajíce, tak ho neodvoláte a může nastat problém. Martine, myslím, že se musíme někdy někde potkat, protože v hlavě mi naskakuje ještě spousta otázek a to možná i díky mému vášnivému čtení příběhů z dalekého severu. Dnes vám ale položím už jen jednu závěrečnou. Jaké máte pro letošní rok plány a sny, které byste rád uskutečnil?  Pro letošní sezónu mám hlavně v plánu začlenit mladé psy do spřežení. Zimní závody jsou vzhledem ke klimatu v ohrožení, takže uvidíme, jestli napadne dostatek sněhu a vůbec se nějaké uskuteční. Mým dlouhodobým snem bylo absolvovat nějaký velký závod na severu Skandinávie, alespoň na 500 km, ale vzhledem k mému věku a „nedostatku“ psů (protože na takový závod jich potřebujete alespoň dvanáct) se mi asi tento sen již nesplní a je to i finančně obrovsky náročné, protože tam musíte předtím i nějakou dobu trénovat a sehnat v dnešní době nějakého solidního sponzora je docela problém. Děkuji vám za poutavý rozhovor.
Iveta Panýrková Foto: archiv Ing. Martina Brzka
Moje poslední vyprávění Všichni, kteří jste mě měli rádi - všechny vás zdravím a naposledy vám budu vyprávět, co všechno se přihodilo. Po připuštění s Cyrem jsem si užívala svojí březost. První měsíc jsme chodili s paničkami na procházky. Bylo to moc pěkné. Baxík také jel na operaci oka. Bál se, ale očičko ho moc bolelo. Říkala jsem mu: "Baxi, neboj uvidíš, že se ti po operaci uleví." A také jo. Když se Bax druhý den probudil, byl jako znovuzrozený. Očko ho už nebolelo a za pár dní začal blbnout s ostatními na zahradě. Ještě si sice dává trochu pozor, ale operace dopadla moc dobře. Jednou, když bylo pěkné počasí,
se páníčkové rozhodli, že nás vykoupou a umyjí ve vaně v našem
výběhu. Všem jsem říkala, že pokud budou stát, vše rychle proběhne
a budou mít pokoj. Cyr a Tim jako by mě neposlouchali. Zvláště Timík
se hrozně bál. "Ale Time, no tak, vždyť už jsi velký kluk.
"říkám mu. Štěňátka ve mně vesele rostla a já
se těšila až budou všichni venku a já se o ně zase budu starat.
Den D měl přijít 17.7. a pomalu se blížil. Ještě 14 dní před
porodem jsme jeli na chalupu. Byla jsem tam moc šťastná a užívala
si ještě svobodný pohyb. To jsem ale netušila, že je to moje
poslední návštěva naší chalupy, že už jí nikdy neuvidím. Druhý den ráno jsem se nelíbila už ani páníčkům. Okamžitě mě odvezli k panu doktorovi. Ten mě prohlédl ultrazvukem a udělal rentgen. Můj stav se mu nelíbil, a já mu nedokázala říct, že už není pomoci. Dal mi nějaké injekce, páníčkům antibiotika a další a další rady. 3. den ráno jsme měli přijet opět na kontrolu. Když jsme přijeli domů, vlezla jsem
si ještě ke štěňátkům, o které se mezitím vzorně starala Anne.
Vzala si má slova k srdci. Štěňátka jsem nakrmila, očištěná i
promasírovaná byla už od Anne. Přijeli v 17:00 hod., to už jsem si zalezla do boudy. Cítila jsem že nastal můj okamžik. Panička za mnou ještě přišla, pohladila mě a já mohla spokojeně odejít. Budu na vás myslet, budu vás všechny kontrolovat a z psího nebe vám v zimě posílat spoustu sněhu. Pozdravuji všechny, co mě měli rádi a netruchlete, měla jsem nádherný život, i když trochu kratší ale moc pěkný. "A Anne - piš ať vím, jak to dopadlo s mými posledními potomky." Vaše Brita A toto je konec Brity vyprávění. Ještě ten večer, co nám Brita odešla do psího nebe, jsme ji odvezli k panu doktorovi. Ten se do ní podíval a zjistil, že se jí při porodu protrhla děloha, s čímž se již nedalo nic dělat. Brita zemřela 2 dny po porodu - 20.7.2010 v 18:00 hodin. Bylo jí 6 let a 6 měsíců. Všichni na ní budeme s láskou vzpomínat a nikdy , nikdy na ni nezapomeneme. Ahoj Brituško, začnu tím, že se nám po tobě moc a moc stýská. Stále tě tu vidíme a vzpomínáme na tvé dobré rady, které jsi nám udílela. Doufám, že na nás také myslíš a díváš se na nás z nebíčka, jak to všechno zvládáme. Řeknu ti, že štěňátka nám dala
zabrat. Obě paničky mně moc pomáhaly. Zvláště Klára. Mléko se
mi sice spustilo, jak jsi správně předpověděla, ale nebylo ho dost.
Že jsi nám odešla do nebíčka jsme také napsali Ellince a jejím páníčkům. Byli z toho též noc smutní a Ellinka je přemluvila, aby se k nám přijeli podívat. Povídá jim:"Danko, Peter, vezměte auto a pojedeme se podívat, jak se nají bráškové Bax a Black. Umřela mně maminka a já se tam za nimi chci jet podívat." a tak se stalo, že na jeden víkend přijeli všichni čtyři k nám. Danka, Peter, Ellin i Benny. Ellinka tu byla hned jako doma. Snad to tu i poznala. Za chvíli byla se všemi kamarádka. Zato Benny, ten si Ellin stále hlídal a když se mu moc nezdálo, že kolem ní často krouží Tim a Cyr, tak začal vrčet. I se do sebe pustili. Říkám jim:"No kluci, co blbnete - Cyre vždyť je Ellinka tvoje dcera a Time ty jsi její strejda." Jako bych ale házela hrách na teď. Vůbec mě neposlouchali. Nakonec museli být kluci odděleni. Hned v pátek jsme byli na krátké
procházce, to bylo dobré. Druhý den se ale páníček rozhodl pro túru
20 km. Danka si nedala říct a chtěla obě štěňata - Cedrika i
Crubbyho. To si ale dala. V neděli se ještě jeli podívat na hrad Točník, už ale jeli autem. Na procházku bylo docela horko. Když se vrátili, tak Cyr povídal, že už se v autě necítil vedrem dobře. Hned z Točníku odjeli Danka, Ellin, Peter a Benny domů. Ještě potom psali páníčkům, že se zotavovali 3 dny z toho dogtreku. Ale bylo to fain, alespoň se páníčkové dostali na jiné myšlenky. S Ellinkou jsme si moc rozuměly. Byl
to jediná fenka, a tak jsme si spolu povídaly ty holčičí řeči.
Kluci jsou fain ale povídat se s nimi moc nedá. Štěňata rostla jako z vody. Podle vážení
téměř doháněla předchozí vrhy. Nejvíce k světu se měl Damiánek.
Dante a Dexter šli k Pavlovi. Holky Světluška (Dubia) - říkali
jsme jí Světluška, protože byla taková drobná světlá a moc přítulná
- a Dessy šli spolu ke Karlovým Varům. Další fenka Dona Tessy odjela až do Svitav. Její noví majitelé mají už jednu fenku a posílali MMS, jak si na sebe holky krásně zvykají. Holky šly o týden déle a už se jim
moc nechtělo, zvláště Dona Tessy si prý po cestě trochu poplakala.
Dostala ale na cestu lipánka a protože hodně ráda papá, tak po
zblajznutí lipánka se uklidnila a už bylo vše v pořádku. No a
poslední kluk Doodl, říkáme mu ale Dudlík protože, Měli jsme ještě jednu fenku - bílou
Deja-vu. Ale Drobečkovi, když vyrostl bylo asi smutno a tak si jí
povolal k sobě, aby si spolu také mohli hrát - viď? Když jsme
totiž přijeli do pana doktora z očkování a tetování, tak Deja-vu
nešťastně zemřela. Ani veterináři v Plzni, kam jsme sní ihned po
úrazu odjeli, jí už nedokázali pomoci. Po odjezdu všech štěňat, zůstal
Dudlík doma sám s velkými psy. Z počátku byl trochu zaražený,
kdeže to má bráchy a ségry. Ani papat moc nechtěl. Druhý den už to
byl zase ten Dudlík, co ho známe. Nakonec se nám jich tedy podařilo odchovat 8 a všichni se dostali k dobrým lidem a budou se mít báječně. Ještě jednou ti všichni za ně děkujeme. Já se teď pomalu připravuji na další závodní sezónu. Zatím mi to moc nejde. Se štěňaty jsme byli převážně doma až posledních 14 dní jsme šli do výběhu. Pacičky nám moc měkké, a tak mi běh po kamínkách na cestě ještě trochu bolí. Na trávě je to lepší. Snad se to ale spraví. Také jsem stále unavená ale to se už lepší, když ti malí raubíři už nezlobí. Tak mě drž palce, ať se zase brzy dostanu do formy. Ještě ti napíšu pár vět o Baxovi. Očičko se mu zcela zahojilo a hlavně ho to nebolí. Sice na něj už nikdy neuvidí ale zdá se, že si docela zvykl. Jezdí a tahá pěkně jako dříve, nebojí se a se psy na zahradě už také blbne. Oko má sice zakalené a stále o něco větší než to druhé ale pan doktor říkal, že se ještě oko zmenší. Hlavně, že už ho nic nebolí a je to zase ten veselý Bax, jakého známe. A ještě poslední - Arny tě stále hledá. Víš, jak jste se spolu vždycky honili po zahradě, když nás páníčkové vypustili z výběhu? Tak teď se Arny nemá s kým honit. vždycky vyběhne a hledá tě, aby se s tebou honil. Když vidí, že nejdeš, tak smutně odejde a s nikým se nehoní. Pořád doufáme, že už ho to přejde. Snad po závodní sezóně, kde přijde na jiné myšlenky. A to už je opravu všechno, co jsem ti chtěla říct. Zatím se měj pěkně, drž nám na závodech palce a na zimu nám pošli spoustu sněhu,. také pozdravuj Drobečka a Deja-vu, ať tě moc nezlobí a pěkně si spolu hrají. Tvoje Anne PS: Brito, nezob se na mě, ale opravdu nevím, jestli budu pokračovat v tvém vyprávění. Moc mně to nejde. Uvidím, až trochu vyroste Dudlík, třeba po tobě zdědil spisovatelského ducha a bude pokračovat on. Já to moc neumím. Anne. © EB září 2010
cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb Ahoj všichni příznivci mého vyprávění Musím se s vámi podělit o své zážitky.
14 dní po příjezdu z Šediváčka jsme se vypravili na Českou
Kanadu. Věděla jsem, že budu také závodit a moc jsem se těšila. Všude
byla spousta sněhu a to já mám ráda. V sobotu jsme vyrazili na trať.
Jedeme, jedeme a pořád jedeme. Je to snad nekonečné. Taková dálka,
ještě, že je sníh. Zatím mě to baví, a tak se snažím ze všech
sil. Ale co to, druhý den mě páníček oblíká znova do postroje. "No to snad nemyslíš vážně, páníčku, takovou dálku už nejedu, bolí mě nohy víš." Ale páníček jakoby mě neslyšel, zapřahá a vyrážíme. "Páníčku, já ale nepojedu, musíš mě dát do saní, jinak budu brzdit, slyšíš!" Ten páníček je asi hluchý, jede stále dál a vůbec mu nevadí, že mě se nechce. Kdyby tady byla panička Klára, ta by mi určitě vzala do saní. takhle ale musím chtě nechtě běžet, páníček je neoblomný. Už mě ale docela hodně bolí nohy z toho neustálého brždění. Ještě chvíli to zkusím, a když pán nepovolí a nedá mě do saní, budu muset začít utíkat. "Tak co, půjdu už konečně do saní?" "Nepůjdeš Brito, nemysli si, že tě neznám, pokud se nerozběhneš, budou tě hrozně bolet nohy," povídá páníček. Vidím, že moje snaha je marná, a tak se nakonec rozbíhám. Vydržela jsem to celých 5 km. U Kláry bych už dávno seděla v saních. Tak teď ale rychle utíkat, ať jsme brzy v cíli. Do cíle jsme dorazili opět na druhém místě. Sáru jsme neporazili. Další týden jsme jeli na Slovensko
na Oravu. Konaly se tam závody v midu a longu - mistrovství Evropy. Závod
jsem nejela. Druhý den, když se závody nekonaly, jeli jsme do prostoru startu, povozit děti a návštěvníky se psím spřežením. Lidé se přišli podívat na závody, a když se nekonaly, tak aby z toho alespoň něco měli, tak jsme je povozili. Byli jsme tam celkem čtyři spřežení. Odpoledne déšť přešel ve sněžení
a představte si, kdo se za námi přijel podívat. Danka a Peter Adamaťovi.
Přijeli i s Ellinkou a Bennym. Ellinka se zpočátku docela bála ale
brzy jí to přešlo a všichni jsme se spolu skamarádili. Nemohla jsem
Elllinku ani poznat, i když je to moje dítě. Tak toto mi všechno Ellin vyprávěla po cestě a já jsem ráda, že se jí daří dobře. Večer bylo vyhlášení výsledků. I když se jala pouze jedna etapa, díky počasí. A v neděli ráno jsme vyrazili domů. Doma jsme měli více sněhu než na Oravě. Rychle ale sníh mizí. Myslím, že brzy bude po zimě. Tim už začal pěkně línat. První sobotu a neděli v březnu jedeme na poslední závody Eduardův mid do Krušných hor. Mám jet také ale jede s námi Klára, tak snad se mi jí podaří přesvědčit, aby mě druhý den dala do saní. Mně by se moc líbily závody jednokolové. První den to je paráda ale druhý den už se mi nechce. Na druhou stranu ale chápu, že také musím občas běžet. Ztratila bych totiž kondici. Uběhl týden a my vyrazili do Krušných
hor na Eduardův mid. Jak jsem říkala, jela jsem také. Tentokrát s
paničkou Klárou. Ihned po příjezdu domů se Baxovi
stala nehoda. Praštil se do oka. Hurá, hárá začala jsem se hárat.
Zatím o mě Cyr ani Tim nestojí ale ono to přijde. A páníčkové slíbili,
že tentokrát bud mít štěňátka já. Minule jsem Anne moc záviděla.
A už je to tady. Hárám se 17-tý den a Cyr už mě dvakrát nakryl.
Moc se těším. Teď jen na sebe dávat pozor a za dva měsíce budu mít
štěňátka. Zatím se mějte pěkně, užívejte pěkného léta a načerpejte hodně sil na další zimní sezónu. Vaše Brita
© EB květen 2010 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb Ahoj všichni moji čtenáři Už zase nějaký pátek utekl od mého posledního vyprávění, a tak jsem zase zpátky, abych se s Vámi podělila o to, co se všechno stalo. Skončila jsem narozením štěňátek
Anne. Tak ta rostla jako z vody. Nejvíce k světu se měl náš benjamínek,
poslední narozený Crubby. A na druhou stranu největší spáč byl hnědý
Cedrik. Oba kluci zůstali doma a zdá se, že z toho oba
vyrostou. Ostatní štěňátka šla do nových domovů. Pořádně jsem si všechny budoucí páníčky prohlédla a zdá se, že se všichni budou mít moc dobře. Také páníčkové říkali, že jim všichni občas píší, jak se štěňátka mají a jak rostou. Anne si oddychla a poměrně brzy nabrala zpátky ztracená kila. Jakmile ale dosáhla své původní váhy, omezila jídlo. "Anne, musíš jíst", říkám jí, "pojedeš na spoustu závodů a budeš mít málo sil. Také tě čeká Šediváčkův long, tak koukej žrát". Ale Anne si moc říct nedá. Asi se chce líbit a drží si štíhlou linii. Na podzim před závody jsme jeli ještě
na chalupu. Páníček slavil narozeniny. A abychom se příliš
nenudili, Timíkovi se zalíbily sousedovic slepice. "Nelez tam,
bude průšvih", volám za ním. Ale pozdě, to už přeskočil
plot a zakousl 5 slepic. Ostatní naštěstí stačily utéci. A začaly podzimní závody. Tentorkát
bylo počasí příliš teplé. Sice nepršelo, ale také nebyla zima.
Na závody jsem jezdila s nimi. Někdy jsem jela na kole s páníčkem
nebo s paničkou a někdy jsem si trať jen cvičně projela. Ve spřežení
jezdím jen v zimě, to mě to baví. Bez sněhu jezdím raději sólo. Vánoce proběhly celkem v klidu Crubby ani Cedrik se moc nedivili, že v obýváku vyrostl strom. Pamatuji se, že všichni z toho byli překvapení. Tito dva to vzali, jakoby to bylo normální. No alespoň mi ušetřili práci s vysvětlováním, co že to je za strom v bytě. Pod stromkem jsme měli také dárečky samé dobroty ale panička nám je dávala postupně, aby nás nebolelo bříško. Také přijel Lukáš z Anglie, a tak jsme byli všichni spolu. Celá naše smečka. Bylo to nádherné. Hned po vánocích jsem se těšila na
první zimní závody Border rush. Měla jsem jet také. Jaké bylo ale naše
zklamání, když nám oznámili, že se závody z důvodu nedostatku sněhu
ruší a přesouvají se na březen. A to přitom u nás sníh je. A už je neděle a jsou všichni doma.
"Tak jaké to bylo?", ptám se lídra spřežení Cyra.
"Náročné, první den tylo krásné slunečné počasí, trasa
upravená rolbou, tvrdá. Nádherně se běželo. Zato druhý den
napadlo asi 25 cm sněhu, a stále se sypal a foukal silný vítr. Tak to je vše z Šediváka. Teď nás čekají další zimní závody, první je Česká Kanada. Tam jedu také a už se moc těším. Po Kanadě jedeme na mistrovství Evropy na Slovensko do Oravské Lesné, tak držte nám palce a po sezóně se tase ozvu. PS" Na jaře, až se budu hárat, se nechám nakrýt Cyrem a budu mít zase štěňata. Tak snad vše vyjde. Těším se. Vaše Brita © EB leden 2010 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb Zdravím všechny moje příznivce je to teprve pár měsíců, co jsem se Vám neozvala, ale máme nové přírůstky do smečky, tak bych Vám ráda vyprávěla, jak přišly na svět. Jak jsem už psala, tak páníčkové nechali připustit Anne s Timem. Mě to sice zpočátku dost štvalo, ale pak sem si slíbila, že Anne se vším pomohu a poradím jí. Celou březost prožívala Anne celkem
statečně, Nastal den D
a Anne začala rodit. ,,Brito," povídá ,,Už to na mě jde, co mám
dělat?." ,,Musíš zatlačit, potom překousnout pupeční šňůru
a štěňátko pořádně olízat, osušit a přiložit, aby začalo sát."
A Anne si
vzala má slova k srdci. Moc pěkně se o všechny stará. Žádného
psa k nim nepustí. Také jsem se
občas lehla k ní na místo i se štěňaty. Obě jsme je olizovaly a
čistily. Jenom Anne je navíc ještě kojila. Mléka měla dost, a tak
štěňata rostla a rostla. Ve třech týdnech, než začali páníčkové
přikrmovat, měla štěňata 2 kg. Ty tři týdny utekly jako voda. Nyní
už jsou štěňatům 4 týdny a slyšela jsem páníčky, že budou přikrmovat
už i masem. ,,No konečně, to si Anne už docela ulevíš. Ti malí ďáblíci
sice od tebe budou pít stále, ale méně a jistě začneš trochu přibírat
na váze." I když Anne dostává nyní krmení 3x denně, je stále
hrozně hubená. No, osm štěňat dá zabrat ani si neumíte představit. Ale jsou moc
roztomilé. Všichni už chodí, teda spíše se batolí a začínají
prozkoumávat vše okolo sebe. Aby je Anne uhlídala, musí být stále
jako ostříž. ,,Nech je chvíli být, ať se trochu otrkají a seznámí
se i s ostatními psy," radím jí. Ale ona si moc říci nedá, stále
za nimi chodí a schání je na hromadu. To ji ale přejde. Přeci jenom
jsou to její první štěňata. Jen, co si budou více věřit. To se
potom rozutíkají po celé zahradě a Anne pochopí, že je musí
nechat trochu se osamostatnit. Tak to je zatím pro tentokrát celé mé vyprávění. Nic dalšího se za těch pár měsíců od mého posledního vyprávění nepřihodilo a už se všichni moc těšíme na novou závodní sezónu, která začne hned na začátku října. Mějte se tedy pěkně a brzy Ahoj Vaše Brita
© EB srpen 2009 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Ahoj všichni moji přátelé.
Tak jak koukám, své minulé vyprávění jsem skončila narozením dalších
svých dětí. Už je to rok a já se moc omlouvám, že jsem se
neozvala dříve.
Nastal čas, kdy štěňátka odcházela do svých nových domovů.
První šla pryč Baccara. Odešla s Jarkou. Tu znám, byli jsme
tam jednou u nich na víkend. Tak se bude mít dobře. Hned po ní, druhý
den, odcházela Bessy do Kaplice. Doufám, že se má také dobře. Za týden
odešel Baddy. Toho jsem viděla později na závodech v Točníku.
Bax a Black zůstávali doma a pro Bellu a Bondyho si nový
majitelé chtěli přijít až po dovolené. Vyrazili jsme tedy všichni
do Heřmanče na chalupu. Moc se nám tam líbilo. Je tam veliká
zahrada, a tak jsme se všichni přes den prolítali a vyblbli se. Po příjezdu
z chalupy si přijeli noví páníčkové pro Bondyho. Doufáme, že
se má také dobře, i když současní majitelé mým páníčkům
neodpovídali na email ani neposlali žádnou fotku. Tak ještě zbývá
Bella. A už jsou tady pro ni. „Tak Bello, buď hodná a měj se dobře“,
loučím se s ní.
Jaké je ale moje překvapení, když se druhý den Bella vrátila
zase zpátky. „Co se stalo?“, ptám se jí. „Já nevím, asi mě
nechtějí, ale jsem moc ráda, že jsem zase doma. Byli tam nějací
malí páníčkové a s těmi jsem si moc nerozuměla, víš.“
„Doufám, že jsi je nekousala“, ptám se jí. „Víš, to jsou
jenom děti a ty jsou také jako malá štěňátka, musíš s nimi
mít více trpělivosti“. Nakonec jsem se dozvěděla, že jedno malé
dítě z té rodiny je na psy alergické. Bella u nás zůstala ještě
asi měsíc. Pak najednou přijeli moc fajn lidi až se Slovenska a
Bella putovala za hranice. Myslím si, že se má ale ze všech nejlépe,
protože chodí stále na výpravy po horách a asi už prochodila celé
Slovensko. Současní její majitelé už husky měli. Zůstal jim jen
pes Benny,
Po odchodu štěňat, jsem jela s malou paničkou na týden
na Šumavu. Musela jsem si odpočinout. Bax s Blackem mě pořád
nutili, vyvrhnout jim žrádlo. Byla jsem kost a kůže. Tak jsem
odjela. Na Šumavě jsme chodili na dlouhé procházky.
A už je tady zase závodní sezóna. Už se těším, až si
zase pořádně zaběhám. Jenom ne ve spřežení!! Chci sama na kolo a
v zimě na běžky. Ten krčák prostě nesnáším. Už aby mohli
jezdit i Bax s Blackem. To mě pak snad nebude nikdo do spřežení
nutit.
Podzimní závody dopadly celkem dobře.
A je tu prosinec a mi jedeme na Benecko. „Hurá“, říkám mláďatům.
„tam je to moc fajn, je tam vždycky spousta sněhu, to se
vyblbnete.“ A tady jo. Sněhu hromada, válím se, kde můžu, a závidím
Ellin, že tolik sněhu je u ní normální. Jedeme na Mísečky, já
samozřejmě s paničkou na lyžích a Bax s Blackem jedou také
ale ne ve spřežení ale s malou paničkou na běžkách. Přeci
jenom jsou do spřežení ještě malí. Bylo to vše moc krásné. „Mami,
honem se pojď podívat“, volá mě Bax. „Páníčkové se zbláznili,
oni staví v obýváku strom. To tam teď budeme mít les? To bude
príma.“ „Ale ne, Baxi, to jsou Vánoce. Lidé mají takový zvyk,
že si do místností postaví strom a ten ozdobí, pod něj dají nějaké
dárky, vydrž do večera a uvidíš, že tam také něco budeš mít.“
To jsem neměla říkat. Celý den za mnou chodil a zděloval mi, že
pod stromkem nic není.
V lednu se páníček rozhodl, že pojede nejdelší a nejnáročnější
závod u nás Šediváčkův long. Já byla s paničkou doma. Ona
musela chodit do práce. Páníček odjel s Klárou a závod jel s Cyrem,
Arnym, Timem a Anne. Ujeli to, nevzdali a ve své kategorii skončili na
krásném pátém místě. Vždyť první etapa měřila 70 km a takovou
dálku nikdy před tím v kuse nejeli.
Vše jsme ale s nasazením diety zvládli a vyrazili jsme na
předposlední zimní závody Českou Kanadu. Panička si ale zlomila
prst na pravé ruce. Představte si, že jela v zimě na ledovce na
kole do práce. V zatáčce jí kolo podklouzlo a už se válela na
silnici. Při tom pádu si zlomila ukazováček pravé ruky.
Českou Kanadu jela malá panička Klára a skončila na druhém
místě.
A je po sezóně, začíná jaro a teplota stále stoupá. „To
je ale horko, kam se jen schovat?“
Jednou jsem vyslechla paničku, jak se baví s páníčkem:
„Až se začne Anne hárat, tak jí přepustíme s Timem.“
„Tak to teda ne, musím se začít hárat já dřív. Štěňata chci
já. Přeci nebudu tak mladá bábou“, říkám si. „A už je to
tady, hárám se a Anne ne. To je dobře, takhle připustí mě. Ale co
to, Anne se začíná také hárat. Jsem smutná.“ „Hurá“, říká
páníček. „Necháme připustit Anne s Timem.“ Už jsem se s tím
tedy smířila. Když se jim to povede, budu hodná bába a Anne se vším
pomůžu, se vším ji poradím. Tak nám držte palce, pokud Anne zabřezne,
bude mít štěňátka začátkem srpna. Určitě se potom zase ozvu. Do
té doby se všichni mějte moc pěkně a užívejte si pěkného léta. Vaše Brita © EB květen 2009 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Nečekaný
útěk Husky není hloupý pes, naopak je to velmi chytré, učenlivé a vynalézavé zvíře. Když chce,povede se mu vše, co si zamane a hlavně uteče snad odkudkoliv. Po tom, co se nám stalo, nás už snad ničím nepřekvapí.
Mysleli jsme si, že máme už perfektně zabezpečený výběh
pro psy. Nebyla to pravda. Nejprve jsme si postavili normální drátěný
plot. Záhy jsme zjistili, že je to málo. Ač jsme tenkrát měli jen
jednu fenu, tak nám stále utíkala. Buď se podhrabala nebo později,
když jsme plot už zabetonovali, tak se naučila plot rozplétat v různé
výšce, jak jí to vyhovovalo. Několikrát se psům podařilo přes kari sítě rozkousat laťky dřevěného plotu, ale dál se nedostali. Mnuli jsme si ruce, že jsme na ně přeci jen vyzráli. To vše až do osudného dne. Začala se nám hárat Brita – první fena ve smečce. My v domnění, že bude přeci jenom trochu klidu, jsme jí brali přes den domů.Ostatní členy smečky jsme pouštěli volně do výběhu. Na noc jsme zase všechny zavřeli do kotců. Vše probíhalo v klidu a my po zkušenostech z předchozích hárání, kdy se vždy psi Cyr a Tim šíleně servali, jsme si mysleli, jak jsme to dobře vyřešili. Až nastal osudný den D.
Ráno jsem opět, jako každý předchozí den, vyvenčila Britu
a zavřela ji doma. Ostatní
psy jsem pustila do výběhu. V klidu jsem odešla do práce.
Odpoledne, po příchodu z práce, všichni psi běhali volně po
velké zahradě. Prvně jsem si myslela, že už je někdo z rodiny
doma – Klára, Lukáš nebo Martin. Doma bylo ale zamčeno. Šla jsem
tedy obhlédnout terén Naštěstí velkou zahradu máme oplocenou tím bytelným dřevěným plotem, takže nikam jinam neutekli. Ale kdo ví? Teď se jim nikam nechtělo, když měli doma hárající Britu. Všichni přešlapovali přede dveřmi domů a ani se nedali odvolat.Ta příroda je mocná. Britu jsme nakonec před nakrytím uchránili a pro příště víme, že domů už ne. Nebyl to zrovna nejlepší nápad. Je lepší nechat je všechny zavřené v kotci i přes den po celou dobu hárání nebo alespoň ten nejhorší týden. No poučení pro příště. © EB říjen 2008 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb Ahoj
lidičky, tak už jsem zase zpátky. Za pár dní čekám štěňátka a hrozně se na ně těším. Ale všechno popořadě.
Mé minulé vyprávění skončilo v září 2007 našim
prvním podzimním závodem v Mladé Boleslavi. Během podzimu jsme
se zúčastnili ještě spousty závodů a představte si, že jsme na všech
uspěli.
Doma se celkem nic zvláštního nedělo. Utéci se nám již
nedaří, protože páníček splnil slovo a všude máme zabetonovaný
vysoký plot. No jo, ale na chalupě v Heřmanči je to jiné. Bylo
to na podzim. Všichni jsme o jednom volném víkendu vyrazili na
chalupu sklidit podzimní úrodu jablek a hrušek. Druhý den ráno přišel
za babičkou pan farář. Babička za ním vyrazila jako mladice a samozřejmě
za sebou zapomněla zavřít vrátka. První si toho všiml Arny a povídá:
Začátkem prosince páníček zapřáhl přívěs za auto a my
jsme vytušili, že nás čeká další dobrodružství. A také ano.
Vyrazili jsme do Krkonoš na Benecko.
Hned druhý den nás páníček zapřáhl do saní a vyrazili
jsme na Mísečky. Tam nás všichni návštěvníci obdivovali a
fotili. Po chvíli odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu. I když
panička říkala, že hlásili špatné počasí – déšť i na horách,
tak tam bylo nádherně. Svítilo sluníčko a na obloze ani mráček. V neděli
se sice zatáhlo a sněžilo, což nám nijak nevadilo a zajeli jsme si
znova na Mísečky a zpět. Panička tam s námi nejela. Svezla se
v saních tažených osmispřežím Petra
Letošní zima byla zase na sníh chudá. U nás téměř žádný
nebyl. O jarních prázdninách – v únoru 2008 jsme vyrazili na
Lipno. Měli jsme tam zamluvené ubytování pro lidi i pro nás psy. Sníh
ale nebyl ani tam na Šumavě.
Chladné dny končí a začíná být teplo. Je duben a já se začínám
hárat. Jsem zvědavá, jestli mi dovolí mít štěňátka. Hurá,
dovolí. Zavřeli mě společně s Cyrem.
První víkend v květnu jsme strávili v kempu Ontario
v Kyselce u Karlových Varů na klubovém setkání. Zaběhali jsme
si, zazávodili, také jsme si vyzkoušeli pulling a jelikož bylo
Další týden odjeli pryč jen Cyr, Arny a Anne. Já a Tim jsme
zůstali doma.
A
je to tady. Už to na mě jde, budu rodit štěňátka. Jsem zvědavá,
kolik malých ďáblíků tam mám. …………… Tak, a už to mám
za sebou. Narodilo se mi 7 krásných štěňátek. 4 kluci a 3 holčičky.
Tak ahoj, zase příště Vaše Brita © EB červen 2008 XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Ahoj všichni, kteří čtete mé vyprávění Od posledního setkání příliš času neuběhlo, tak dnes jen něco málo, abyste na mě nezapomněli. Zima byla strašná, žádný sníh, žádné závody, samé horko. Mě to až moc nevadilo, měla jsem co dělat se štěňaty, ale kluci – Cyr s Timem, byli pořád nespokojení, že si nezaběhají.
Ale co Vám musím povědět. Vynalezli jsme s klukama novou
cestu útěku. Mezi naší zahradou a sousedovic, je jen obyčejný drátěný
plot, nezabetonovaný a sousedi mají na druhé straně jen laťkový.
Když jsem na to přišla a žádné pořádné běhání nebylo, tak
jsem podhrabala díru pod plotem. Tentokrát se mi povedla celkem velká,
a tak bez problémů prolezl i Timík. Jen Arnyho jsme nechali doma.
Nejprve nechtěl a potom už bylo pozdě. Panička totiž vykoukla z okna
a uviděla nás. Arnyho odchytla, zavřela do kotce a než toto všechno
stihla, odtlačili jsme jednu laťku u sousedů a hurá za dobrodružstvím. „Kam se půjdeme podívat?“ ptala jsem se kluků. Těm to bylo jedno, hlavně že se pořádně proběhnou. „Co kdybychom se šli podívat do zámeckého parku?“, navrhla jsem. Prý je to tam pěkně upravené a ještě jsme tam nebyli.
„Tak jdeme.“, souhlasili Tim s Cyrem. Park je veliký,
tam se ale krásně běhalo „Nikam nejdu“, řekl Tim. „A já také né. Co kdyby nás tam zavřeli“ odpověděl Cyr. „Vy jste ale strašpytlové, tak já jdu sama na průzkum.“ Šla jsem se tedy podívat dovnitř do zámku a Cyr s Timem zatím odběhli ze zámecké zahrady pryč. Vyběhla jsem schody. „Ale kde to jsem? Já jsem uvnitř zámku. Proč tady nikdo není? Kam se všichni ti lidé poděli? Ale to mi nevadí, prohlédnu si to tu sama a pak půjdu. Jé tady je to pěkné a jaký tu je krásný chládek, tady by se mi líbilo. Já mám totiž po těch štěňatech hrozně huňatou srst a venku je mi moc horko“.
„Hele, támhle někdo jde a mává na mě. „Fuj, tady je ale vedro, tak to vezmu někam k rybníku, abych si mohla zaplavat, to mě baví a mám to ráda.“ Pak jsem se ještě chvilku proběhla po lese a protože mi bylo už zase hrozné horko, tak hajdy domů. Sotva jsem došla zpátky k sousedům na zahradu, už vyletěla z domova malá panička a vzala mě domů. Cyr s Timem už byli doma dávno. Hned jak vyběhli ze zámecké zahrady, tak je odchytla panička, která nás už autem hledala. Samozřejmě, že jsem zase dostala, ale co, výlet za to stojí.
Večer přijel domů páníček, a když mu panička vyprávěla,
co jsme zase provedli, rozhodl se domluvit se sousedem a udělat nový
plot ze zabetonovaných kari sítí. Já si sice myslím, že to nebude
tak rychle, a tak snad ještě párkrát utečeme. Znovu se nám to povedlo asi za týden. Tentokrát jsem pletivo rozpletla. Na to já jsem expert. Poznal to i náš kamarád Honza, když jsem tam byla na námluvách. Nechápu, proč to Tim s Cyrem ještě neumí. Utekli jsme všichni. To už se ale páníček opravdu hodně naštval. Jeho liknavost ke stavbě plotu byla ta tam a jel ihned koupit kari sítě, písek a cement a příští víkend se bude dělat plot.
O prázdninách jsme toho jinak moc nedělali. Bylo hrozné vedro
a tak jsme se jen chodili stále každý den koupat do rybníka. To byla
paráda. Také jsme byli 2x na chalupě a jednou na setkání členů
KSP u Nového Strašecí. Tam to bylo fain.
Jo, málem bych zapomněla. O prázdninách jsme také chodili na
túry.
Koncem prázdnin jsme také byli na setkání na Šumavě v Mileticích,
Konečně se trochu ochladilo, je září a ranní teploty klesají k 5 stupňům, tak vyrážíme jezdit. Je to paráda, i když mě se nelíbí krčák, moc mi to táhne. Raději jezdím sama na kole, kde můžu běžet jak chci, než ve spřežení, kde se nemůžu vyhnout třeba louži (protože Cyr s Arnym schválně běží tudy) a ti přede mnou mi hází bláto do pusy, a to já přímo nesnáším. Nejlepší je běhat sama na kole a ještě lepší v zimě na běžkách, to se mi moc líbí.
Už začali trénovat i Arny a Anne. Taky bylo na čase, vždyť
už jim bude rok a budou už letos jezdit závody. Hrozně je to baví.
Strašně se mi diví, že něco tak krásného, jako je jízda ve spřežení
vyměním za samostatnou jízdu na kole. Já jsem moc ráda, že je to
baví, alespoň budou jezdit C1 s Timem a Cyrem a já si budu moci
jezdit svůj bikejering a skijering a na sněhu s nimi možná
pojedu nějaký mid ve spřežení. Na sněhu mi to tak nevadí, to se
mi docela líbí, protože tam není to bláto.
Také Vám musím říci, že Anne se poprvé hárala. Chudák
nevěděla co se to s ní děje. Páníčkové jí zavírali do
kotce, aby k ní Tim s Cyrem nemohli a ona to brala jako za
trest. Myslela si, že asi něco provedla. Víte, my sice máme zavíratelné
kotce, ale máme je v podstatě stále otevřené do výběhu na část
zahrady, a tak můžeme a nemusíme být uvnitř, podle toho jak se nám
chce. Zavíráni jsme jen tehdy, když se hárám a nebo teď už i Anne.
Vysvětlovala jsem jí, že to není za trest, ale nějak to nemohla
pochopit. Celou dobu hárání byla smutná a jakou měla radost, když
už to skončilo a páníčkové jí zase nechali s ostatními na
volno. Samozřejmě, že Tim s Cyrem se o Anne zase porvali, a to
tak, že Cyr asi 14 dní kulhal na přední packu, ale už je úplně v pořádku.
Tak pak byli zavření i oni každý zvlášť. Nechápu, že si nedají
pokoj. Stejně se ani jeden z nich k Anne do kotce nedostane,
tak proč to nepochopí. No prostě jsou to kluci.
Začátkem září začali také růst houby a na ty já ráda chodím.
Chodili jsme na ně s Anne a kluci byli doma, protože ti moc táhnou a
s nimi se houby sbírat nedají. Tady
Vám ukazuji jeden takový svůj úlovek.
Tak jsme absolvovali první letošní závody v Mladé Boleslavi
tzv. Svatováclavské ježdění.V loni jsme nebyli protože bylo
strašné horko, Začátek sezóny se
vyvedl hlavně klukům, kteří v kategorii C1 vyhráli. Já jsem jela
jako obvykle bikejoring, ale to víte, proti plácačkám nemám žádné
šance, takže jsem skončila desátá.
Pro dnešek tedy budu končit, jdu s ostatními trénovat, a
pak, až bude čas, se zase někdy ozvu a napíšu Vám jaké to bylo na
závodech a jak jsme si všichni vedli. Tak Ahoj Vaše Brita ã EB, září 2007 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Brita
pokračuje ve svém vyprávění Nazdar všichni čtenáři, máte-li chuť si přečíst další pokračování mého vyprávění, tak jsem zase tady zpátky u Vás a budu vyprávět.
Štěňata už odrostla, a tak mám zase více času Vám povyprávět,
co je u nás nového. Teda řeknu Vám, to byla ale fuška s těma
štěňatama. Nejprve jsem musela řádně poučit Cyra a Tima, že štěňata
jsou moje, a že jim nesmí ublížit. Nejprve to nechápali, jak něco
tak malého může být naše, pak to ale vzali na vědomí a začali štěňata
respektovat.
Byli to ale malí ďáblíci. Pořád na mě byli přisátí a
jen pili a pili. Však také rostli jako z vody. Jednou je páníček
vynesl ven na zahradu. To teda ale neměl dělat. Štěňata se rozlezla
daleko ode mě a já jsem si vůbec nevěděla rady. Ale co se to děje? Štěňata dostávají kašičku a já nic. „Paničko, tak to teda
ne, já chci také. Mě kašička také chutná“. Konečně to paničku
napadlo a dala mi také. „Mňam, mňam, to je ale dobrota“. Kdyby mi panička nedala, tak bych to štěňatům všechno snědla. Stejně toho spoustu nechali. Zatím ještě neví, co je dobré, ale oni to brzo zjistí, a pak už pro mě nic nezbude.
A teď už dostali také maso, už jsou velcí. Dokonce už byli
u pana doktora na tetování uší. Když se vrátili, tak mi vyprávěli,
jak to bylo hrozné, prý je to moc bolelo. Jsou to ale všichni hrozní
herci. Ale co to? Právě přijeli nějací lidé, vzali si Amalu a Azizu a všichni odjeli pryč. „Vraťte se, slyšíte, vraťte se! No tak paničko dělej něco“. Panička ale nic neudělala a ti lidé si Amalu a Azizu odvezli pryč. Nakonec mi ale panička vysvětlila, že si všechny štěňátka nechat nemůžu, a že se holky budou mít také dobře. Občas je prý také uvidím na různých akcích a závodech. Tak jo, ještě že mi zbyli Aran, Akim, Arny a Anne.
Další týden si ale přijeli další lidé pro Aránka a
nakonec i pro Akima. Toho ale také prý budu vídat na závodech. Tak
doma zůstal už jen Arny a Anne. Ty prý už nikomu nedáme a zůstanou
u nás. To je dobře. Je nás víc, a tak je také více legrace. Jednou jsem jim povídala: „Tak špunti, už jste dost velcí, a tak Vás také musím seznámit s okolím. To nejde hrát si jenom ve výběhu. Také to musíte poznat venku.“ Rozkousala jsem tedy laťkový plot a rozpletla drátěný, který je za ním. „Tak do toho. Vyskočte a prolezte dírou. Podhrabat se nejde, protože tam páníček udělal beton.“ Atny vyskočil hned za mnou, po něm prolezl Cyr ale Anne to moc nešlo, bála se. „No tak Anne, neboj se, vyskoč, vždyť jsi velká holka. Tak to je správně. Teď se chyť pacičkama, prostrč hlavu a odraž se. Ty jsi ale šikulka, vidíš, už jsi u nás, Ještě počkáme na Tima. „Tak pojď Time, dělej! Ty jsi ale nemehlo, vždyť někdo přijde a budeme mít po výletě. Tak polez už. Víš co, už nemáme čas na tebe čekat, tak až se ti podaří prolézt, tak nás doběhni. Jdeme! „Brito!“ volal Tim. „Počkejte na mě. Nemůžu se tam protáhnout. Vykousala jsi moc malou díru. Kam běžíte, Já tady nechci zůstat sám. Tak a už mi utekli. Co já si jen počnu. Proč jen nejsem štíhlejší jako Brita. Musím to ještě jednou zkusit, třeba to půjde. Tak a je to. Konečně jsem také venku. To byla ale fuška. Ostatní už ale hledat nebudu. Jdu se jen tak proběhnout sám“. Zatím Brita ukazovala štěňatům okolí. Ale co to, někdo na Arnyho volá a on k té paní běží. „Arny, zůstaň s námi, nikam nechoď!“ Tak a je po výletě. Arnyho odchytla sousedka a zavřela ho na zahradu. Nesmíme tedy běžet moc daleko, aby tam nezůstal Arny sám. Ještě Anny ukážu nejbližší okolí a vrátíme se. A hele, támhle jede panička. Hurá za ní. Zase jsme dostali vynadáno, ale ne moc. Je to asi tím, že Tim se ještě nevrátil. Panička nás zavřela do kotců a odjela Tima hledat. Vrátila se ale sama. „Neboj paničko, Timík už to tady všude dobře zná, ten se za chvíli vrátí sám.“ A taky jo, asi za hodinu Tim přiběhl sám. Moc se mnou nemluvil, že jsme na něj nepočkali, ale nakonec se umoudřil a už jsme opět kamarádi. Zato páníček, když se večer vrátil domů a panička mu vyprávěla, že jsme zase utekli, se moc a moc zlobil, že musí zase plot spravovat. Hned druhý den dojel koupit kari sítě a dal je ještě před laťkový plot, takže už jsou tam tři ploty za sebou. „Tak to jsi tomu páníčku dal. Tyhle železné sítě už ani nerozpletu ani neprokoušu, Jak budu seznamovat další štěňata s okolím, nevíš?“
Teď někam pojedeme, už se těším, ráda někam jezdím. A zase někam pojedeme. Tentokrát chci jet s Vámi. „Co to ale děláte,
proč mě zase zavíráte? Vraťte se, já chci se štěňatama také na
výlet.“ Zase mě tu s nimi nechali. Tentokrát byli na výstavě
v Praze. Prý to bylo hrozné. Posuzoval tam nějaký Ital a žádní
naši psi se mu nelíbili a skoro všem dával jen známku velmi dobrý,
i některým šampionům. Tak ještě že jsem tam nebyla, to by mi
zkazil náladu jako páníčkům. Jednou ráno páníček povídá: „Tak Brito dneska jedeš
s námi i se štěňatama. Jedeme na Husky tábor do Košetic. „To víš páníčku, tak to sis neměl pořizovat tažné psy.“ Moc se víkend vydařil a štěňata byla jak u vytržení z té spousty psů. Ještě nikdy nic podobného nezažila a doma mi povídali, jak moc se jim to všechno líbilo. Dnes zase malá panička s páníčkem a Cyrem odjíždějí pryč. Jedou do Rožnova pod Radhoštěm na klubovou výstavu a na bonitaci Cyra. Já jet nemohu, protože jsem se začala hárat. Tentokrát to chápu. A už přijeli a jsou
celí šťastní protože Cyr je již uchovněn „Ale Cyre, musíš počkat až na příští rok. Teď je ještě moc brzy po štěňatech. Musím si pořádně odpočinout a nabrat nové síly na další štěňátka.
Tak a už bude konec května a tak přestáváme jezdit, protože
už je moc horko i ráno. Tak se alespoň chodíme vykoupat do rybníka.
Nevím, jak to štěňata mám naučit. Já a Cyr plaveme hrozně rádi,
ale štěňatům se do vody moc nechce. Zatím se asi bojí, nevědí,
že umí plavat. Tak pro dnešek to bude zase všechno, mějte se moc pěkně a já se zase ozvu až nastřádám nějaké zážitky se kterými se s Vámi budu chtít podělit Vaše Brita ã EB, květen 2007
cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Další pokračování Brity vyprávění Ahojky všichni, tak už jsem zase zpátky Neuběhlo sice moc času od mé poslední návštěvy u Vás, ale mám zase nějaké zážitky, o které bych se s vámi ráda podělila. Je stále horko a my všichni už ani nevíme, kam se schovat. Zrovna jsem se začala hárat. Nějak brzy, ale to je určitě tím horkem. Jsem zvědavá, jestli mi páníčkové dovolí mít nějaká štěňátka. Slíbili mi to a já se na ně moc těším. Tak už, už vás chci: „Cyre, Time pojďte na mě!“ Ale co to? Panička je odhání. „Tak to teda ne, paničko, slíbila jsi mi štěňátka, tak proč to děláš?“
Tak a teď mě někam vezou a kluci zůstali doma. „Co jsem
provedla? Já nechci od vás pryč.“ Zastavujeme. Kde to jsme? Toho pána
už jsem někdy viděla.
„Tak Brito, tohle bude tvůj svatební kotec. Tady budete s Kesíkem
spolu, abyste měli spolu štěňátka“ řekl Honza. „No tak to tedy
nevím, Kesy je sice pěkný, moc se mi líbí, ale no uvidíme, jak se
mi bude dvořit.“ Ale co to, Páníčkové odcházejí, kam jdete? To
mě tu necháte? Ale co když se mi bude stýskat? Tak to ne, jsem velká
holka, je tu se mnou Kesy a už se mi začíná líbit. Musím si to
tady užít.
Když se setmělo, říkám Kesymu: „Co kdybys mi to tu všechno
trochu ukázal, vždyť to tady vůbec neznám.“ „Ale Brito, jak se
chceš dostat ven z kotce?“ povídá na to Kesy. „To nech na mě.
Umím rozplétat pletivo a pak hurá na prohlídku po okolí. Tak Kesy,
pojď mi trochu pomoct, nejde mi to rozplést, tak tady to podrž, já
vytáhnu ten drát a už se tam protáhneme. No tak Kesy, pojď.“
„Tak jo Brito, jdeme. Nejprve se půjdeme podívat na ostatní psy,
ale jen hodně z dálky, oni by začali výt a štěkat a vzbudili
by páníčka. No a toto jsou naše koně, těch se neboj, ale nechoď k nim
moc blízko, ať tě nekopnou. Hele Brito, už jsi viděla krávy?“
„Ty jsou ale veliké. Ale nebojím se jich, jsem statečná holka.“ „Už začíná svítat, je třeba se vrátit, pojď Brito, ukážu ti ještě, kde můj páníček bydlí. Tak tady to je.“ „Tak víš co Kesy, lehneme si tady na zápraží. Já také vždycky když jsem doma utekla, tak jsem se vrátila před dveře páníčků a né do kotce. Zůstaneme tedy tady.“ Tak jo, odpověděl Kesy a v zápětí jsme oba usnuli tvrdým spánkem. No aby ne po takové noci. Ráno vyšel páníček Honza a nestačil se divit, co tam děláme. Ale co bylo horší, vzal hadici a začal nás stříkat vodou, taková potupa. My jsme se totiž v noci vyváleli v nějakých voňavých věcech u těch krav a to se mu moc nelíbilo. Když nás umyl, odvedl nás zpátky do našeho kotce. Opravil díru abychom již nemohli utéct, jenomže my už jsme ani utéct nechtěli. Všechno jsme si už prohlédli, Kesy se mi moc zalíbil, a tak se musíme soustředit na ty štěňátka. „Ale nemysli si Honzo, kdybychom chtěli, utečeme znova, to mě ještě pořádně neznáš, na to já jsem odborník.“
U Honzy jsem byla celý týden. Kesy mě pořád nechtěl, protože
páníčkové mě přivezli moc brzy, ale pak si dal říct. Nakryl mě
2x, v pátek poprvé a v sobotu znova, tak snad budou štěňátka.
Už se na ně moc těším. A už je tady moje panička s páníčkem. Docela už se těším domů na kluky, ale bude se mi také stýskat, přeci jenom jsem tady užila spoustu legrace. No ale doma je doma.
Tak a už jsme zase doma. „Kluci nechte mě, já už vás na
sebe nepustím, už budu mít štěňátka s Kesíkem. Tak třeba příště.
Brito, Brito, volali Timík s Cyrem, musíme ti něco říct. Stala
se úžasná věc. Ten den, když jste se měli vrátit a my jsme tady
byli sami s malým páníčkem, moc se nám po vás už stýskalo.
Pořád jsme se báli, jestli se vrátíte. Odpoledne ale koukáme, páníček
otevřel dveře do garáže, ale i vrata ven. No to bylo zase príma.
Samozřejmě, že jsme vzali roha. Běželi jsme do Plískova, tam se hárala
fena dogy. Ona byla volně na zahradě a její pes byl zavřený. Producírovala
se před námi přes plot a ten pes se mohl zbláznit.
Pak na nás zavolal nějaký pán. Mysleli jsme si, že nám dá
něco dobrého, a tak jsme s ním šli. Jen nás ale zavřel do
hospody a odešel telefonovat. Hned, jak se ale vrátil a otevřel dveře,
zase jsme mu utekli. Protože nám bylo horko, tak jsme se tentokrát šli
vykoupat do koupaliště. To jsme ale nevěděli, že ten pán šel
volat páníčkům a ti si pro nás ke koupališti za chvilku přijeli.
Byli jsme moc rádi, že je zase vidíme a svezeme se domů autem. Tebe
jsme tam ale nenašli Brito a moc se nám po tobě stýskalo. To už nám
nedělej, že nám na tak dlouho odjedeš. Tak to byl příběh kluků
Tima a Cyra, když jsem byla pryč. Vynadala jsem jim, že už jsme dost
velcí a už nesmíme utíkat. Já jsem sice také s Kesíkem
utekla, ale to je něco jiného, já to tam ještě neznala. Musela jsem
to přeci všechno poznat. Oni to u nás už ale všude znají. Uběhl měsíc a pořád nic. Ale co to, je mi nějak divně. Na nic nemám chuť, nechce se mi běhat, tak nevím, že by ty štěňátka? Musím na sebe dávat pozor. Dnes jedeme na závody do Hrobu. Závodit budou ale jenom kluci, já už nemůžu. Musím být opatrná. Tak budu klukům alespoň držet palce a budu je povzbuzovat. A už mi roste bříško, já tam opravdu mám štěňátka. I pan doktor to povídal. Pořád ale nemám na nic chuť.
Co se to dneska stalo? Všichni někam odjeli a my jsme zůstali
s paničkou sami doma. Prý jeli do Rakouska na závody. Tak jsem
zvědavá, s jakými zážitky přijedou. Teď páníček volal
paničce a představte si, že je tam také Honza se svým spřežením.
Určitě má s sebou Kesíka a mě nechali doma. Tak ráda bych se
s ním zase viděla. Doufám, že mu alespoň řekli, že bude tátou.
Když zase volali, říkali, že tam Kesy není, ale je tam Tobogán,
Timíkův brácha. Už aby byli zpátky. Konečně, konečně, už jsou tady ze závodů z Rakouska. Já stejně nevím kde to je, ale prý hodně daleko a mluví se tam jinou řečí, tak nevím jestli bych jejich psům vůbec rozuměla. Time, Cyre pojďte za mnou, mě se po vás stýskalo a pojďte mi vyprávět jaké to bylo. No neříkej Time, ty jsi byl s paničkou první a vyhráli jste bikejöring? Tak to teda moc gratuluji. Ještě mi budete v noci všechno podrobně vyprávět. Už abych zase také mohla závodit a učit to štěňátka. Už se na ně noc těším a všechno je naučím i to utíkání, ať to tady také všechno poznají. Tak už je to tady,
dneska 23.11.2006 se mi narodili štěňátka. Mám jich celkem šest- 3 holky a 3
kluky v barvě hnědé a černobílé. A musím vám říci, že to jsou
pěkní dravci ani chvíli mi nedají pokoj. Stále by chtěli jíst. Tak to je pro dnešek zase všechno, musím se teď starat o ty mé dravce, takže nebudu mít čas na psaní ale až povyrostou a dají mi chvíli pokoj, tak se zase ozvu, nebojte se. Zatím se mějte pěkně a užívejte si závodění. Vaše Brita ã EB, listopad 2006 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Brita pokračuje ve svém vyprávění Ahoj všichni, tak už jsem zase tady, Vaše Brita. Od mého
posledního vyprávění uběhl rok a stala se spousta nových věcí. Ale
vezměme to od začátku. A zase jedeme na nějakou
hroznou výstavu. Ale také mi panička slíbila, že se pojedeme podívat
za Endym. Už se na něj moc těším. Ale co to paničko, já chci také
k Endymu! Tak za to tě nemám ráda. Přivázali nás s Timem
k nějaké boudě a za Endym šli sami. To se ale nedělá, já
jsem se s ním také chtěla přivítat. Po očku jsem nakukovala,
jak se má. Bydlí ještě s dalšími psy u pana Pavla a má se
moc dobře.
No ne, kdo to tady zase je? To je beránek. A paničko, to ho máme
ulovit a sníst? Jak krásně voní. Je stejně velký jako Tim. Asi
budou s Timem kamarádi. Druhý den jsme odjeli na výstavu do
Prahy a Tim zůstal s Matýskem (tak se ten beránek prý jmenuje)
na zahradě sám. A nemohlo to jinak dopadnout než to dopadlo. Přeci
jenom jsem Tima správně naučila, že je lovec a ne nějaký ovčácký
hlídač beránků. Když jsme se vrátili domů, ležel beránek
potrhaný ve stáji a Timík nadšeně vrtěl ocáskem, že se mu podařilo
ho ulovit. No páníčkovi ani paničce se to ale moc nelíbilo. Tim
poprvé pořádně dostal. Nesl to ale statečně ani moc nekňučel.
Zato já jsem byla úspěšná. Na výstavě v Praze jsem získala
poprvé CAJC, ale teda nuda to byla strašná. Nevím, co na těch výstavách
ty páníčky tak baví. To závody, to je něco jiného a o moc lepšího. A už začíná horko. Žádné kolo, jen malé procházky spojené s koupáním. Tim to nese statečně. Také ale moc vylínal a teď nemá skoro žádnou srst. Paničky na zahradě pořád něco přesazují do misek. To budu muset v nestřežené chvíli pořádně prozkoumat. . Co kdyby tam bylo něco dobrého k snědku.
Tak jsme také byli na výstavě v Plzni. Bylo hrozné
horko, už jsem se těšila domů. Také tam jsem byla úspěšná a získala
jsem titul Nejlepší mladá fena výstavy.
Tak a máme to. Asi jsme nějak zlobili a páníčkové nás už asi nechtějí. Dnes přijela jejich babička a páníčkové odjeli pryč. Už je to moc dlouho, stýská se mi po nich. Kde jste, Přijeďte za mnou! Já už budu hodná. Babička mi říkala, že jeli do Švédska, ale to já nevím kde je a jak je to daleko, jestli bych tam za nimi doběhla? A nevím ani kterým je to směrem. Hurá, hurá přijelo naše auto a už jsou páníčkové tady. Už se na nás nezlobí. Tak to mi už nedělejte. Už nikdy nechci být tak dlouho bez vás. Ani si neumíte představit, jak se mi stýskalo.
Páníček nám také postavil novou velkou boudu se slámou, tam
se vejdeme alespoň čtyři. Je to tam velké a prostorné, takže se
tam můžeme všichni společně natáhnout, ale kluci mě tam nechtějí
moc pustit. Tuhle tam s námi ležela i malá panička, to byla
legrace. Kluci se perou i mezi sebou, kdo bude ve velké boudě pánem.
Tak ať si jí nechají, já jim ustoupím, mám přeci svojí boudu a
jsem starší a moudřejší.
Dnes jedeme znova na Benecko. Panička tentokráte jede s námi.
Opět je nádherné počasí, spousta sněhu. Vyrazili jsme na Rovinky,
odtud na rozhlednu na Žalý a zpátky do Benecka. Ušli jsme asi 20 km
a Cyr už sotva pletl nohama. Stále se otáčel na malou paničku, až
to nevydržela a vzala o na chvíli do náručí. To my s Timem
jsme statečnější, šlapali jsme celou dobu, ale měli jsme toho také
dost. Už se těším, až sem pojedeme zase na jarní prázdniny do
Herlíkovic na celý týden. To prý budeme jezdit až na Horní Mísečky.
To je nějak daleko, tak na to jsem zvědavá.
Páníček nám také konečně pořídil sáně a když je teď
sníh i u nás, tak můžeme jezdit nejen na lyžích, ale už i ve spřežení
na saních.
A je to tady, nastaly jarní prázdniny a my vyrážíme znovu do
Krkonoš. To je ale sněhu. Honem se v něm musím pořádně vyválet.
Kluci zkuste to také. Jim se ale moc nechce. Musím je to ještě pořádně
naučit. Vždyť je to tak pěkné. Každý den jedeme na běžkách na
Mísečky a pokaždé jinudy. Uběhneme vždycky tak kolem 20 – 25 km,
ale ani nám to nepřijde, protože už máme přece jen něco natrénováno
z domova a je to úplně super. Jediné co to trochu kazí je to
moje hárání. Muselo to přijít zrovna na hory. Kluci se o mě perou
a já nevím, který z nich se mi líbí víc. Asi Cyr, je takový
mohutnější, to bude jednou pravý vůdce smečky. Páníčkové ale
nechtějí abych už teď měla štěňátka i když nevím proč. Po
bonitaci už mám. Že jí nemá ještě ani Tim ani Cyr? To mě je ale
jedno, já už je chci. Také jsme jeli zase na lanovce. Což o to, já a Tim už to známe, ale Cyr se poprvé hrozně bál. Když jsme vyjeli nahoru povídal mi, že měl strach, že ho páníček pustí dolů, a tak celou cestu kňučel. Vysvětlila jsem mu, že když se nebude mrskat, tak ho páníček nepustí. Podruhé už tedy seděl jako přikovaný, ale stejně mi prozradil, že se ještě trochu bál.
Na horách jsme si užili spoustu legrace a všem se nám tam moc
líbilo. Letos jsme již spali venku v přívěsu, takže nám ani
v noci nebylo horko jako když jsme v loni spali na pokoji.
Mohli jsme se dosyta vyspat a posilnit se na další den. Týden na horách
uběhl jako voda a my jsme již zpátky doma. Páníčkové mě zavírají
do kotce, protože se stále ještě hárám, a kluci mají volný pohyb
po výběhu.
Ještě před tím, než jsme jeli na hory jsem Cyrovi splnila svůj
slib, že rozpleteme pletivo a poběžíme se podívat po okolí. Přemlouvali
jsme i Tima, ale ten s námi jít nechtěl. Prý není blázen aby
utíkal odněkud, kde se mu líbí. Nedal si vysvětlit, že se jdeme
jen proběhnout a zase se vrátíme. Tak jsme šli s Cyrem sami. Už
s ním ale nikam nejdu. Pořád jsem na něj musela čekat. Vůbec
neumí sám rychle utíkat. A co to vidím, támhle je panička, tak
honem k ní, ať moc nedostanu. Výlet se nám podařil, ale teď před
pletivem máme ještě jeden plot z latěk. Tak nevím, jak se příště
dostanem ven. Budu muset zase na páníčky něco vymyslet.A takto vypadá
Cyr po návratu z
Dneska za mnou přišel ten velký černý pes z Plískova.
Přeskočil plot na velkou zahradu a protože umí otvírat vrátka, tak
otevřel vrata z velké zahrady do výběhu. Tam po něm ovšem
vystartovali Tim s Cyrem , a tak zase přez plot utekl zpátky. Tim
s Cyrem se dostali na velkou zahradu a protože jsem Cyra naučila
rozplétat pletivo, tak ho rozpletl a s Timem zase utekli. Vrátili
se až z paničkou a hrozně moc dostali, ale podle toho, co mi
vyprávěli, tak si moc užili. Ale nakonec se mi po hárání
přeci jen povedlo utéci a zaběhat si. Měla jsem také volný výběh,
a tak šup pod plot velké zahrady a hurá za dobrodružstvím. A máme konec. Páníčky to naše věčné utíkání přestalo bavit a tak dělají na zahradě nový plot. Betonují ho do země - nepůjde se tedy podhrabat a do výšky má asi 2 metry a to už nepřeskočíme. To je ale škoda. Asi je nejvíce naštvalo, když jsme jednou utekli a asi za 3 hodiny volali rybáři, jestli nám nechybí pes, že se jim tam jeden plete v prutech.. Cyr se totiž zaběhl až do Zbiroha a šel se tam podívat k rybníku, kde zrovna probíhaly rybářské závody. Ještě že má na obojku telefonní číslo. Nevím jestli by se dokázal sám vrátit, bambula jeden. Už se těším na podzim, páníčkové mi slíbili ta štěňátka, tak doufám že to splní. Teď v létě je mi hrozné horko a nejvíc asi Cyrovi. Stále se chodíme s páníčky koupat ale už aby byla zima. Všichni se na ní moc těšíme. Málem bych zapomněla a
to by mi Cyr neodpustil. Musím s Pro tentokrát je to z mých zážitků vše. Zase vám dám chvíli pokoj a za čas se zase ozvu.
cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Husky na Střele
V krásné krajině v údolí říčky Střely se nachází
Dětský letní tábor, kde tráví své prázdniny děti z Plzeňského
kraje. Jezdívali jsme sem s Evžou již za dob našich
Když jsme v loni poprvé přivezli na tábor Britu, děti
byly nadšené a stále s ní chtěli běhat. Letos jsme tam měli
již i Tima a oba psi byli stále v permanenci. Napadlo nás tedy,
že bychom mohli udělat pro děti
Na poslední červencový víkend jsem se domluvil s Martinou
a Richardem aby k nám na tábor přijeli se svou kompletní smečkou.
Potom začalo pro děti to nejlepší, když Richard zapřáhl šestispřeží
a děti se mohli vozit na káře. Bohužel nebylo v silách psů svézt všechny děti a ani z časových důvodů a později před polednem už i z teplotních důvodů jsme museli některé děti zklamat tím, že se na ně již nedostalo. Šli jsme se tedy se psy a dětmi vykoupat do Střely. Takové ochlazení se pejskům moc líbilo a tak jsme to po přestávce ještě jednou zopakovali. Děti si také připnuli psy na pásy a šli se s nimi alespoň proběhnout. Když byli zase psi na stake-outu, leželi jen na zádech a každého pejska drbaly alespoň tři děti, což se líbilo jak psům, tak dětem. Myslím si, že se toto předvedení velmi vydařilo a děti získali určitě pozitivní náhled na toto plemeno a spousta dětí říkalo, že by takové pejsky také chtěli. Museli jsme jim však říci, že to ale představuje také spoustu starostí a hlavně času, protože se jim musejí hodně věnovat.
Na závěr bych chtěl ještě jednou jménem celého vedení tábora poděkovat Martině a Richardovi a celé jejich smečce, kterou s nadšením doplňovala Brita a Tim, za příjemně strávené dopoledne. © MB 1.8.2005
cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Timíkovo vyprávění Ahojky lidičky, Teď jsem se právě
narodil a je 5. listopadu 2004. tady venku je to lepší než u maminky.
Tam už jsme se vůbec nemohli vejít a stále jsme do sebe šťouchali.
Narodilo se nás šest sourozenců a maminka Kiki je tu s námi. Ale co to, já mám hlad, mám hlad! Mámě už to mlíčko moc neteče. To mi nestačí. Mám hlad! Slyšíte! Ostatní bráškové mají také hlad, ale já ho mám určitě největší. Ségry nic neříkají, těm to asi stačí. Já jsem ale největší ze všech čtyř psů a jmenuji se Tim. Bráchové jsou Tom, Tobogán a Trady. Hm, a ségry, to nevím. Hurá, hurá, jde k nám páníček a něco nese. Že by nějaké další jídlo? Už by bylo na čase, hladem už šilhám. Ale co to je, takové hnědé kuličky a plavou v nějaké vodě. Honem musím vyzkoušet jestli je to dobré. Mňam, mňam, to mi to ale chutná. Co se nad tím ségry tak ošklíbají, aby se jim něco nestalo. Ale alespoň toho na mě zbude víc. To bude zase boj, aby mi to nikdo nesežral. Jedeš pryč, to jsou moje granule. Já mám největší hlad, že tě kousnu? A tebe také, běžte pryč! Honem, honem všechno sníst. Všichni ostatní se taky cpou a za chvilku tu nic nezbude. Teď přijeli nějací lidé k páníčkovi na návštěvu. Vždycky když přijedou, vezmou velké psy, dají jim nějaké šňůry kolem těla a někam vyráží. Já se také chci jet někam podívat, a tak kňučím a skáču na plot. Tak proč mě nikdy nevezmou s sebou? Asi jsem ještě na to malý a nestačil bych jim. Tak honem zase jíst, ať už rychle vyrostu. Hurá, teď někam jedeme my všichni štěňátka. Ale tady to nějak divně smrdí, sem tedy nepůjdu. Nechte mě být, já tam nechci, tam se mi nelíbí, tam mi určitě budou ubližovat. Teď mě ten pán v bílém plášti chytil a drží mi ucho. Au to bolí! Jů, bolí, bolí, pusťte mě. A tebe páníčku nemám rád, protože mě držíš abych toho pána v bílém plášti nemohl kousnout. A proč mi to ucho mažete zelenou barvou, husky přece nejsou zelený, co to děláte? To mi nebude slušet a nikdo mě nebude chtít a budou se mi smát. Fuj, konečně jdeme pryč. To jsem rád, že už je to za mnou. Sem už mě teda nikdo nedostane. Musím si pamatovat, že tady mi ubližují a jak uvidím někoho v bílém plášti, tak honem pryč. A dneska k nám zase někdo
přijel. Ale co to? Otvírají náš kotec. Že bychom přeci jen někam
jeli jako velcí psi? Tak jsem se dočkal a už
jsme u nového baráčku. Ale co to ke mě běží? Bojím, bojím, bojím!
Tady mají nějakého velkého psa a on na mě skáče, asi mi chce ublížit.
A co to tady mají přede dveřmi? Aha, to jsou kočky, tak ty znám, ty jsme u nás měli také a větší, tyhle jsou ještě malé, tak těch se nebojím. Nebo že bych už tak vyrostl? Už se nesmím všeho tak bát. Jdu za Britou a budeme si hrát. Ale co to, já se dolů nedostanu. Mají tady nějaké stupínky, jsou to asi schody, ale po těch já jsem ještě nikdy nechodil. Co když spadnu a natluču si čumáček? Ale musím to zkusit. A hele, ono to jde docela dobře. Tak si jdeme hrát. A co to se mnou zase vyvádíte?
A mám tu nové páníčky, už za mnou přišly děti. Jmenují se Lukáš a Klára a hrají si se mnou. Honíme se spolu po chodbě. Tady mi to neklouže, to je ale švanda. Budeme hrát na schovávanou, jo? Kam se jim mám schovat? Už vím, vlezu si pod stůl, tam mě nenajdou. Ale Klára mě našla a už mě tahá ven. Jdeme po schodech nahoru a hledáme Lukáše. A už jsme ho také našli. To se mi líbí, to je pěkná hra. Dneska jsem spal prvně v
bytě. To se mi ale vůbec, vůbec nelíbilo. Brita si běhala venku a mě
bylo uvnitř hrozné horko. Zítra už chci spát také venku. Brita
dostala takovou velikou kost na kousání. Jeje, co to ti páníčkové
dělají? Asi se zbláznili, zasazují do obýváku velký strom. Ne, že
by to nebylo pěkné, alespoň mám kam chodit čůrat, ale strom v bytě
asi být nemá. A co to na ten strom věší za ozdoby a také nějaké
bonbony. To budu muset ochutnat. A teď na zem něco postavili. Honem k
tomu, co kdyby to bylo něco dobrého k jídlu. Tak a už jsme s Britou
spolu v kotci. Když jsme sami, tak se jí ještě trochu bojím. Má na mě
moc velkou sílu. A představte si, že máme v kotci každý svou boudu.
Brita má svojí a já také. To jsem ještě nikdy neměl svůj domeček
jenom pro sebe. Dneska mi dali kolem krku takový pásek, říkají tomu obojek a jdeme na procházku. Já jdu volně sám a Brita je na vodítku. Ona by asi utekla, ale já nikam neuteču. To bych se také mohl ztratit a co potom? Musím si je pořádně všechny hlídat, aby mi někam neutekli. Bojím se, bojím. Honem, co to je? Zase ty ošklivé bedny na kolečkách, a další. Paničko raději mě nes. Ty bedny, kterým říkáte auta, jsou moc velké a smrdí. Že mi nic neudělají? No ale raději od nich dál. To naše auto, to je lepší. Už jsem si na něj zvyknul a hlavně vždycky někam jedeme a tam je to pěkné. Jenom mi Brita zalehla parapet pod zadním sklem a tak já musím být dole na sedačce. Jen kdyby v tom autě nebylo vždycky takové vedro, ale ty výlety stojí za to, to vydržet. Dneska mi prvně nasadili
takové divné pásky, které se dávají velkým psům. Říká se jim
postroj a panička mi ho ušila protože tak malé se asi neprodávají. Připnuli
mi kolečka od kočárku a já jsem je tahal po zahradě. Napadl první sníh a my
jezdíme na lyžích. To je moc velká legrace. Páníčkové pořád
padají a válí se ve sněhu a já s nimi. Jen Brita na nás kouká jako
bychom se zbláznili. Jednou jsme také vyrazili
na dovolenou do Krkonoš. S Britou jsme se už úplně
skamarádili. Je pěkné se s ní honit po zahradě. Jenom je na mě pořád
moc rychlá. Jak jsme se vrátili z
hor, najednou slezl rychle všechen sníh. Tak to je zatím z mého
vyprávění vše. bude mi šest měsíců a připravuji se na své první
výstavy v dorostu, abych ukázal, jaký jsem krasavec.
© EB 23.5.2005 Váš Tim
cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Brity zpověď Ahoj všichni, právě jsem se narodila. Brrr!, to je ale zima. U maminky v bříšku bylo krásné teplo, ale také jsme se tam již všichni moc mačkali ani otočit jsem se již nemohla. Tady venku to vypadá ale pěkně. Je tu pro nás pro všechny spousta místa a maminka má takové dobré bříško. Teče z něj taková bílá vodička a ta mi moc chutná. Je tu ale pořád nějaká zima (bylo -16°C). Už abych měla více chlupů, aby mě zahřály. Bráškové a ségry mě pořád odstrkují od jídla. Nesmím se dát, jinak na mě nic nezbude. Už jsem si venku zvykla a ani mi není zima. Je to tu přeci jen lepší. Mohu se protáhnout kdy chci, proběhnout a hlavně poprat a pohrát si s bráškami a sestrami. Ale co to? Proč nám dali do misky ty hnědé kuličky, to je k jídlu? Musím to ochutnat. Co kdyby to bylo dobré? Fuj, to mi ale vůbec nechutná! Kdepak je maminka s tím, už vím, že je to mlíčko. Dej mi mami, dej! Pořád za ní běhám, ale ona mi stále někam utíká. Budu muset znova k misce s tím hnědým fuj jestli se to náhodou nezlepšilo. Proč to bráškové a ségry tak hltají, když to vůbec není dobré? pozor, teď na to někdo nalil mléko, to by mohlo jít sníst. Honem k misce! No takhle to docela jde, alespoň se to dá jíst. Už uběhlo zase pár dní a já jsem si
na ty granule docela zvykla. Nejsou tak špatné, ale mámy mlíčko je mámy
mlíčko. Už jsou mi dva měsíce a zjistila jsem, že se asi jmenuji
Brita. Všichni na mě tak volají a když se otočím a přijdu k nim,
mají radost a pochválí mě. Také vždy dostanu nějakou dobrotu.
Nejlepší je piškot. Je takový sladký a hned se rozpustí na jazyku.
Ale co se to děje!?!? Tak teď jsem chvíli spala a už
vystupujeme. Jé, to je asi můj nový domov. Prvně honem k té misce, mám
hlad jako velký pes. A je tady ráno. pán někam odjel, ale
panička je tady se mnou. Co je to tam venku za křik? Á, páníček přijel
a nepřijel sám. S ním přijel ještě jeden malý pán a malá panička.
To budou asi jejich děti. Hurá, budu si mít s kým hrát a honit se.
Tak a teď prozkoumám zahradu. Mají ji tady velikou, ale do baráčku
mají takové divné výstupky, aha to jsou schody. Ale to já se bojím.
Ty nesejdu, to spadnu. No nic, musím to zkusit. Jde to, ale musím hodně
opatrně abych nespadla. hurá, už umím chodit do schodů i ze schodů.
to jsem ale pašák. Čas běžel a já jsem rostla jako z vody. Bylo stále tepleji a tepleji a najednou se na zahradě objevily takové červené fleky. Nějak divně to smrdí, musím to ochutnat. Fuj, to ale není dobré. Honem to všechno musím otrhat, aby to páníčkové nesnědli, když to je tak nedobré. Jůj, to se ale páníček zlobil. Moc jsem dostala. Vykvetly mu totiž rododendrony a já jsem mu je všechny ukousala. Ale co, dobré moc nebyly a také smrděly. Také jsem podnikala výlety do okolí. Vždycky jsem se někde pod plotem podhrabala a hurá na průzkum. Už se dokonce umím i sama vrátit. Už to tu znám. Nejlepší bylo, když si malá panička dovezla živého králíčka. To mi nedalo, abych ho neochutnala. Byl moc dobrý, kousek jsem si zahrabala na později. malá panička sice brečela, asi proto, že jsem jí kousek nedala, ale hned za dva dny mi přinesla dalšího králíčka. Takové dobrotě přeci nemůžu odolat. I ten druhý byl dobrý a byl větší. Dalo mi sice dost práce ho z té klece vytáhnout, ale povedlo se. Jsem sice ještě malá, ale šikovná. Nejlepší výlety byly autem. Vždycky
jsme někam jeli. U rybníka to bylo fajn a v horku jsem plavala tam i zpět
skoro přes celý rybník. Ani se mi z tí chladné vody do toho horka
nechtělo. A když jsme jeli na chalupu? to bylo ze všeho nejlepší. Jednoho dne si také páníčkové pořídili
koťata. S těmi se mi ale dobře hrálo. Škoda jen, že to dlouho nevydržely.
Vždycky jsem ale moc dostala, tak teď už je raději nechávám na
pokoji. Jednou v létě jsme nasedli do auta a někam jsme jeli. Po příjezdu
jsem viděla moc psích kamarádů. Koncem léta jsem se dočkala a jeli jsme
do Karlových Varů na Den se sibiřským huskym. (Víte, to jsem já, ten
Sibiřský husky) Tam zase všichni kamarádi byli a byli tam i někteří
noví. Nejvíce se mi líbí Dasty. Je hnědý a mohutný, to by byl
milenec. No ale na co to myslím, na to jsem ještě moc mladá. A už nejsem mladá, už jsem velká holka a právě se poprvé hárám a chci nějakého psa. U sousedů mají psa. je sice menší, Dasty to sice není a husky už vůbec ne, ale alespoň něco. Jenom se k němu dostat. Podhrabat se, to už nejde. Páníček mi to zabetonoval. Co takhle zkusit rozplést plot? A hele, ono to jde. Ještě kousek pletiva a jsem u Borka, tak se ten sousedovic pes jmenuje. No tak Borku, pomoz mi! A už je to, už jsme spolu. Vždycky, když se vrátila panička domů, tak jsem za to dostala, ale druhý den jsem si nemohla pomoci a plot jsem rozpletla znova. Tak páníčkovi došla trpělivost a udělal před drátěným plotem ještě jeden laťkový. Ale já na ně vyzraji a stejně se k Borkovi dostanu, až se budu příště hárat. Ale co to? Dneska přijeli
nějací pánové a postavili mi tu kotec. Hurá, už napadl první sníh. Začíná zase zima. To je dobře, v létě mi bylo pořád hrozné horko, jenom to plavání bylo perfektní. Zima a sníh je ale daleko lepší. Také mi páníčkové pořídili postroj. V létě jsme jezdili na kole a doufám, že v zimě budeme jezdit třeba na lyžích. A co to tady máme? To je
nějaký malý pejsek? Štěňátko! Dnes vyrážíme na týden
na hory do Krkonoš. Jedeme s Timem také. A už jsme zase doma. Sníh
rychle mizí a zase bude brzy léto. Jsem zvědavá jak bude léto snášet
Timík. Je o hodně chlupatější než já. Teď jsem si ještě vzpomněla,
málem bych zapomněla na jednu epizodu v mém životě. Jednou ráno
vstanu a venku u nás na zahradě je cizí pes. Tak to je zatím vše z mého vyprávění a mých vzpomínek. Teď je mi 15 měsíců a budu se připravovat na bonitaci. To je takové ohodnocení, jak vypadám, abych za rok na jaře mohla mít už svoje vlastní štěňátka. Tak mi držte palce, ať vše dobře dopadne. Budu dobrá máma. Štěňátka naučím hrabat, kousat ty červené květy co tak smrdí, lovit a další důležité věci, které každý správný husky do života potřebuje. Vaše Brita
© EB 27.4.2005 cbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcbcb
Nalezený
Endy Jednoho chladného únorového rána pospíchal Lukáš na autobus do školy a najednou přiběhl zpět domů a křičí: „Na zahradě je cizí husky.“ Vyběhli jsme ven a skutečně pod schody stál vyhublý černobílý pes Sibiřský husky. Jelikož jsme museli všichni do práce a do školy, dali jsme mu rychle nějaké granule do misky, aby se alespoň nažral a nechali jsme jej na zahradě s tím, že odpoledne musíme zjistit něco bližšího, kde se tady vzal. Po návratu z práce byl stále na zahradě a hned se k nám měl. Jakmile nás uviděl, přišel k nám, začal vrtět ocasem a nechal se hladit a drbat. Pustili jsme k němu Britu a Tima a hned začali spolu dovádět. Tim, protože je ještě malý, se nejprve trochu bál, ale pak začal Britu bránit. Společně se začali honit po celé zahradě. Zkoušeli jsme na něj volat různými psími jmény a zdálo se nám, že reaguje na jméno Endy. Toto jméno mu tedy zůstalo. Při krmení bylo vidět, jak je hladový. Granule s masem v něm mizely raketovou rychlostí a měl to první sežráno, i když měl dvojnásobnou dávku než Brita. Přemýšleli jsme, co však s ním. Prohlídl jsem jej, zda nemá nějaké tetování, ale žádné neměl. Bylo tedy skoro jasné, že je to husky bez „papírů“. Pro jistotu jsme jej vzali ještě k veterináři, jestli náhodou nemá čip, ale ten také neměl. Veterinář zhodnotil jeho věk na 3, maximálně 4 roky. My jsme si původně mysleli, že je to starší pes. Manželka zašla na Obecní úřad nahlásit, že se u nás objevil cizí pes a nechala to vyhlásit místním rozhlasem. Po určitém přemlouvání to druhý den vyhlásili, ale když jsme se ptali co s ním, tak se psem nechtěli mít jinak nic společného. Co tedy máme dělat pokud se žádný majitel nepřihlásí? A v to jsme ani moc nevěřili, jelikož bylo vidět, že chudák pes asi hodně strádal a jeho původní majitel se o něj nestaral a asi byl rád, že se ho zbavil. Je také možné, že se již delší dobu potuloval sám venku a někdo v domnění, že je to náš pes, nám jej hodil na zahradu. My jsme si jej však na trvalo nechat nemohli. Máme své dva husky a na víc zatím nejsme zařízení. Jezdíme často pryč a na psy zatím nemáme žádný přívěs, a tak jezdí na zadním sedadle auta dvě děti a dva psi. Začátkem března jsme měli odjíždět na hory, kam se mi s problémy podařilo domluvit, že si můžeme vzít naše dva psy s sebou, ale více rozhodně ne. Naše situace byla taková, že jsme si jej mohli nechat u nás ještě 14 dní, ale pokud by se do té doby nenašel o něj žádný zájemce, musel by chtě nechtě, bohužel do nějakého útulku. Rozjel jsem tedy velkou akci ve spolupráci s členy Klubu sibiřských husky a především s Eliškou, která má v našem klubu na starosti program Husky rescue na záchranu opuštěných husky. Na internetu jsme dali inzeráty na všechny možné servry a stránky týkající se psů a rozeslal jsem e-maily s jeho fotografiemi všem známým chovatelům, zda by se jej někdo neujal. Pak nezbývalo než čekat. Mezitím jsme Endyho zapojili do našich aktivit. Naprosto bez problémů si nechal dát postroj a společně s Britou jsme jej zapřáhli a tahal nás na lyžích a děti i na saních. Bylo vidět, že jej to vysloveně baví a je šťastný. Připadalo mi, jako by to již někdy dělal a zdálo se mi, že i trochu reaguje na musherské povely na změny směru jízdy. V únoru jsme také jeli do Prahy na akci „Dobývání severního pólu“ v zoologické zahradě v Praze, kde byla prezentace našeho klubu a Endyho jsme tedy vzali také s sebou aby jej viděli i další naši členové. Intenzivním krmením 3x denně se začal i trochu spravovat a již mu tak netrčela žebra. Naši psi spí v noci ve svých boudách v kotcích. Endymu jsem udělal místo vedle v kůlně, kde jsme mu dali staré deky a nechali mu otevřeno, aby měl výběh do zahrady. Endy však raději spal hned u nás venku za dveřmi, jako by si nás hlídal, a klidně se raději nechal zapadat sněhem a spal venku na sněhu, než by si zalezl do „tepla“ kůlny. Dny plynuly, z několika nadějných kontaktů sešlo a blížil se termín, kdy muselo nastat konečné rozhodnutí co s ním. S Eliškou jsme již začínali shánět útulek, kde by o něj bylo alespoň postaráno, ale jak se říká „trhalo nám to srdce“. A najednou přišla ta krásná zpráva. Ozval se mi jeden z našich nejzkušenějších musherů a chovatelů, že by si Endyho vzal. Všechno tedy dobře dopadlo a Endy je dnes velmi spokojený na Šumavě ve společnosti dalších 40 severských psů. Za těch 14 dní, které u nás strávil jsme si na něj však tak zvykli, že se nám po něm dnes stýská, ale jsme šťastni, že se má dobře a to je přece to hlavní. © MB 1.3.2005
|
|
"To nevadí, Brito, já do té vody prostě
nechci ne a ne!" Nakonec tam ale také skončil a vylezl z ní úplně
jiný, hezký, čistý kluk.
Za 14
dní (18.7.2010) po příjezdu z chalupy jsem začala rodit. už při
prvním štěněti jsem věděla, že není něco v pořádku. Zatím
jsem si z toho nic nedělala. Sice mě bolelo bříško ale já si říkala
"Brito, musíš to vydržet a přivést na svět všechna štěňátka,
co tam máš." A tak jsem rodila dál. Porod trval celou noc ale štěňátka
šla na svět sama. nikdo mi nepomáhal. Nepotřebovala jsem to. Páníčkové
se jenom vždycky přišli podívat, jestli se už nějaké štěně
narodilo. Pohladili mě, dali mně napít a zase mě nechali v klidu.
Jsme jim za to moc vděčná. Hodně mě to psychicky pomohlo. Když
jsem porodila 10. štěňat (vrhla jsem 6 pejsků a 4 fenky), už jsem věděla,
že je hodně zle a že to nepřežiji. S vypětím všech sil jsem vydržela
dva dny, abych štěňátkům mohla dát tolik potřebné mlezivo se všemi
důležitými protilátkami. Také jsem zaučovala Anne, aby se uměla o
všechny mé potomky řádně postarat. Loni měla sama štěňata, a
tak už to znala. "Anne, jenom je nesmíš opustit, háraly jsme se
spolu a uvidíš, že se ti nejdéle do 3 dnů spustí mlíčko. Do té
doby se o štěňátka postarají určitě páníčkové." 
"Neboj, Brito, postarám se o ně, ale neodcházej, máme tě všichni
moc rádi." "Anne nic si z toho nedělej, já udělala vše,
co bylo v mých silách, ty už se teď musíš postarat dál. A také
ti předávám mé povídání. Čas od času si sedni a napiš všem našim
přátelům ale i mně, co je u nás nového. Já na vás budu koukat z
psího nebíčka a budu ti držet palce, abys vše zvládla."
Byla jsem s nimi celé odpoledne. Paničky
mezitím odjeli ještě s Baxem na kontrolu s očičkem po operaci. Musím
to vydržet než přijedou, abych se s nimi ještě rozloučila.
Klárka každé 3 hodiny vstávala a štěňátka dokrmovala mlíčkem,
které jsme koupili u pana veterináře. Já jsem potom štěňátka očistila
a promasírovala. Všichni jsme v klubíčku usnuli a vzájemně se zahřívali.
Za tři hodiny vše začalo nanovo. Mezitím jsem ještě i trochu
kojila. Jedno štěňátko - bílý chlapeček asi po týdnu umřel.
Dostal průjem a nechtěl nic papat. "Bylo ti tam nahoře asi
smutno, a tak sis vzala jedno děťátko k sobě viď? Doufám, že se
tam o Drobečka (tak jsme ho pojmenovali) dobře staráš a už je z něj
také velký kluk."
Skončila na zemi hned za chalupou. Tak si kluky
vzala Klára, Dance dala Tima. Po cestě si ale psy ještě jednou vyměnili,
a tak nakonec Cedrik s Crubbym skončili u Petra. Když přišli domů,
dali si oběd (plněnou papriku s rajskou omáčkou) a už jen relaxovali na zahradě. Zato
druhý den pomalu nevstali z postele, jak je bolely svaly.
Slíbila jsem jí, že
se za ní také někdy přijedu podívat a poradím jí, jak se má
starat o štěňátka. Svěřila se mi, že mi je moc závidí a také
by chtěla svoje. "Musíš vydržet, určitě se také dočkáš",
říkám jí. Zdá se, že to pochopila a odběhla vesele dovádět s
ostatními psy.
To byl ten nejmenší. Moc dobře papal a byl hodně vnímavý a učenlivý.
teď už je u nových majitelů. Pojmenovali ho Dak a má se určitě
skvěle. Už byl i v lese na houbách. Největší raubíř byl Dred. Všechny
kousal, tahal, jedlík byl také velký. Ten odešel k lidem, kteří
už 2 husky mají a psali, že si zvykl a už prohání velké kamarády.
Toho znáš a víš, že se u něj budou mít dobře. Corny i Badík si
na ně už zvykli a také spolu dovádějí.
Budou tam se stádem oveček,
tak snad si zvyknou a ovečkám neublíží a budou si s nimi i hrát.
když byl malý
a Klára ho krmila s dudlíkem, tak nepil, jen si dudlal, zůstal u nás
doma. Nechali jsme si ho jako poslední vzpomínku na tebe.
Byli jsme z toho strašně
smutní, jediné co nám tu bolest trochu mírnilo bylo vědomí, že
nahoře v psím nebíčku nebude sama. Má tam tebe - maminku a brášku
Drobečka, se kterými si bude moci hrát.
Jen
tomu jídlu moc nedá. S velkými
psy ale dovádí. Nejvíce s Crubbym. Tim si s ním také hraje.
Do cíle jsme dojeli druzí za Sárou. Jsem docela ráda, že už
to má za sebou. Teď honem spinkat a zítra hurá domů.
Byla jsem se štěňaty a paničkami u karavanu. Páníček
jel s 6-ti psy. První den bylo nádherné počasí, sluníčko a teplo.
To teplo moc dobré nebylo, protože sníh tál a psi i páníček se bořili.
Odpoledne dojeli na bivak a začalo pršet. Pršelo celou noc. Druhý
den byl závod zrušený, protože déšť rozpustil sníh na trase a všude
byly kaluže s vodou. Tak se ráno po bivaku všichni vrátili ke
karavanu. Ptám se Cyra, lídra spřežení, jaké to bylo a Cyr povídá:
"Trasa byla pěkná , upravená ale to teplo, to bylo hrozné. Představ
si, že jsme v noci spali všichni s páníčkem ve stanu. Když začalo
pršet, tak jsem si říkal to bude ošklivá, mokrá noc. Jaké ale
bylo naše překvapení, když páníček otevřel stan a všechny nás
vzal k sobě do sucha. 
Stočili jsme se do klubíčka a celou noc
jsme ani nedutali, aby nás páníček nevyhodil."
Je krásná, je to ale
holka. Více se mi líbil Benny. Takový vysoký, urostlý, mohutný, no
prostě můj typ. Páníčkové zašli do karavanu, chvíli si povídali
a pak nás vzali na procházku. Už jsem si myslela, že nikam nepůjdeme.
Ale páníčkové nezklamali, přeci by mě a štěňata nenechali celou
dobu jen na stake outu. Šli jsme po lesní cestě, sněžilo, já i
ostatní jsme se pokaždé, když to šlo váleli ve sněhu. Na procházku
jsme šla já, Cedrik, Crubby, Ellin a Benny. Moc se nám to všem líbilo.
Po cestě se ptám Ellin: "Tak co, jak se máš? A co Benny, je na
tebe hodný? A co páníčkové?" A Ellin se dala do vyprávění:
"Víš Brito, když jsem se poprvé vrátila od nových páníčků
zpátky domů, vůbec jsem si nedovedla představit, že půjdu někam
pryč. Když si pro mě Peter s Dankou přijeli, nikam se mi nechtělo
ani jsem k nim nešla. Po cestě do nového domova jsem byla smutná. Co
když to zase nevyjde, říkala jsem si. Ani Benny se mnou moc po cestě
nemluvil. Byl uražený. Teď jsem ale moc ráda. Z Bennyho se stal
super kamarád a páníčkové, ti jsou na nás moc hodní. Stále něco
podnikáme, chodíme i jezdíme na výlety. Vůbec se nenudíme. A představ
si, když byl Benny nemocný. Měl něco s packou, tak jsem chodila na
zahradu oknem. To byla švanda. 
To aby mě Benny neviděl. Ještě, že
už je zdravý a mám zase s kým blbnout a honit se na zahradě. A aby
sis nemyslela, domů také můžu a můžu i na gauč, jako ty. Teď
jsem ráda, že jsem se tenkrát vrátila a dostala se k Peterovi a
Dance. Mám se tu opravdu pěkně a už bych neměnila. Jenom škoda, že
bydlíme tak daleko do vás a moc se nevidíme. také jsme koukala, jací
krasavci vyrostli z brášků Blacka a Baxe."
První den to bylo super. Napadlo spousta sněhu a i
počasí se celkem vyvedlo. Ani jsem nechtěla do saní. Jsou to přeci
poslední závody sezóny, říkala jsem si, tak je musím uběhnout.
Druhý den to bylo horší. Jasně, že se mi nechtělo. Jela ale panička,
a tak jsem doufala, že nakonec skončím přeci jenom v saních.
"Tak dej už mě konečně do těch saní," říkám paničce.
Jenomže panička se s páníčkem domluvila, že nepovolí. Musela jsem
celý závod odběhnout. I když jsem se nakonec rozběhla a skončili
jsme na prvním místě, tak budu dlouho na paničku uražená. Zklamala
mě a teď mi moc bolí nožičky. Ještě, že už máme všechny závody
za sebou. Když jsme v neděli přijeli domů, těšila jsem se na příjemné
lenošení až do září. Jenomže co se nestalo. Další neděli páníček
opět připravil auto, saně, sbalil a jeli jsme. "Kam to
jedeme?" ptám se paničky. "Brito jedeme ještě na jedny závody
do Strážného. Jsou přeloženy z ledna, tak doufám, že se budeš
snažit." "A to zase pojedu víckrát za sebou?"
"Ne, tentokráte pojedeš jen 1. den a pak tě vystřídáme Timem.
Na těchto závodech se to smí." "Tak dobře," povídám
"Budu dělat, co umím a vyhrajeme." A také jo, jela jsem
jako o závod. Druhý a třetí den jel Tim. To bylo super. Opravdu jsem
vyhráli. Bylo to perfektní zakončení sezóny.
Okamžitě jel s paničkou k veterináři.
Od té doby mu stále oko panička vykapává kapkami ale zatím se zdá,
že se to nelepší. No uvidíme. 
Bude to někdy kolem 17. července. Tak mi držte palce, a
já se potom zase ozvu, jaké to bylo a kolik potomků se mi narodilo.
Myslela
jsem, že páníčka trefí. Když to zjistil, strašně nadával. Timíkovi
vynadal a vydal se k sousedům, vše vyřešit. Viděla jsem, že je to
Timíkovi líto, a tak povídám: "Proč jsi to proboha udělal? Ty
máš hlad?", "Nemám", říká Tim, "Ale je to silnější,
než já. Nemohu si pomoci, když vidím slepice a tak blízko, to nejde
vydržet, nezkusit je ulovit. Je to nádherný pocit. To ale víš
sama". "To víš, že to vím, ale už jsem rozumná, a také
vím, že to nesmím, že se bude páníček zlobit. Také bys to měl
pochopit. Styď se". Timík mi slíbil, že už se pokusí, vícekrát
nic podobného neudělat, ale já mu moc nevěřím.
To už páníčkové zjistili a do spřežení mě nenutí. Jak jsme na
podzimních závodech dopadli se můžete podívat v sekci závody.
Jedno Vám ale musím napsat. Anne se začala hárat a zrovna se konaly
závody Hradecký mid. Velká panička chtěla je se mnou na kole ale někdo
musel zůstat s Anne doma.Byla zrovna v tom nejlepším, a to by na závodech
nebylo dobré. Jela jsem tedy s Klárou a panička zůstala s Anne doma.
Když jsem se vrátila, Anne povídá: "Už nikdy více, mě tu
bylo takové smutno. Večer mě panička zavřela do výběhu. Koukám,
koukám, nikde nikdo. Ještě nikdy v životě jsem nebyla sama. Nevěděla
jsem, co mám dělat. Začala jsem tedy naříkat a doufala jsem, že se
někdo objeví. Představ si, že mě panička slyšela a přišla pro mě.
Byly 3 hodiny ráno. Celá šťastná jsem zalezla k paničce do postele
a až do rána jsem ani nedutala, aby mě zase neodvedla ven. Druhý den
večer už mě do výběhu panička ani nezkoušela odvést. Asi bych
zase naříkala. I doma mi bylo smutno. Panička se ale snažila. Stále
jsme něco dělaly. 
Byly jsem na procházce, v lese, na kole. Jenom
ostatní psi mě chyběli. Byla jsem moc ráda, že už je neděle a že
jste se vrátili". Vše jsem si vyslechla a pak jsem Anne vysvětlila,
že pokud chce mít štěňátka, tak hárání k tomu patří a tak to
tedy musí vydržet. "Ale proč jsem také nezávodila? Vždyť mě
nic nebolelo?", ptala se Anne. "To nejde, ostatní psi by vůbec
neběželi a stále bys se po tobě a nebo tvé stopě otáčeli a čichali".
tak snad jsem jí to alespoň trochu vysvětlila. Ještě nikdy se totiž
nehárala v době závodů, vždy si to odbyla v srpnu a v září. 
To já
už to velice dobře znám. Také jsme v prosinci jeli jako každoročně
na Benecko. Počasí nám ale tentokrát nepřálo. Nejen, že nebyl žádný
sníh ale také v neděli pršelo jako z konve. Já jsem jela s velkou
paničkou na kole na Rovinky a malá panička vzala štěňata Crubbyho
a Cedrika. 
Přijela jsem promočená, a tak jsem se těšila do kotců.
Páníček jel na káře s ostatními, myslím až na Mísečky. Škoda,
že nebyl sníh, to je vždycky lepší.
Kdyby
neprohrnuli všechny lesní cesty traktorem, tak by se krásně dalo
jezdit na saních, to mi také rozum nebere. Cesty a silnice, kde jezdí
auta prohrnuty nejsou ale lesní cesty, kde auto vlastně jezdit nesmí,
jsou prohrnuty až na dno. Ani další závody v polovině ledna se
nekonaly. Na Zadově bylo opět málo sněhu. Všichni jsme se moc těšili
do Janoviček. Závody se měli konat každopádně buď na saních nebo
na kárách, kdyby nebyl sníh. Sněhu bylo ale dost, a tak se závody
konečně konaly na saních. Počasí bylo nádherné. Sluníčko a
teplota -19°C v noci, ve dne -14°C ve stínu. Trasa byla pevná, tvrdá,
krásně upravená a rychlá. 
Hned z Janoviček odjížděla Klára s páníčkem
do Orlických hor na nejdelší závod Šediváčkův long. Já jela s
velkou paničkou domů. Šediváka jela Klára s 6-ti psy. Sledovaly
jsme jí na netu. Vedla si dobře. Skončila ve své kategorii LT2 na 6.
místě a z Čechů byla 2. Ujeli celkem 200 km.
Ani
si Brito nedovedeš představit, jak se špatně šlo. Nechtěli jsme věřit,
že to panička myslí vážně. Black se zasekl a vůbec nechtěl jít
dál. Když to viděl Tim, také si postavil hlavu, že dál nepůjde.
Tima panička přesvědčila ale Blacka musela přepřáhnout a dát ho
místo Baxe. Tak tedy jel Bax vpředu se mnou. Po cestě jsem také naložili
pokousanou Border-kolii a vezli ji asi 20 km. Pak si pro ní přijelo
auto. Připletla se do cizího spřežení a psi ji pokousali. Panička
za tuto pomoc dostala cenu Fair play. 
V pátek jsme se opět probudili
do hustého sněžení. Napadlo dalších 30 cm sněhu a čekal nás předposlední
úsek ukončený bivakem na sněhu a v sobotu ráno ještě cesta zpět
a také do cíle. Stále hustě sněžilo a silně foukalo. Opět jsme
se brodili ve sněhu. Ale zvládli jsme to. Jsem na nás všechny moc pyšný.
Byly chvíle, kdy se nám vůbec nechtělo, ale teď jsem rád, že jsme
vše překonali a nevzdali to. Teď budeme týden spát a odpočívat. A
co ty, jak ty ses měla doma?" "to víš bylo mi také smutno,
ale s paničkou jsme vždycky, když přišla z práce, někam na chvíli
vyrazili, a tak mi to také uteklo. Jsem ale ráda, že jsme zase
pohromadě." Cedrik s Crubbym povídali, že se jim tam moc líbilo
a nejvíce doba, kdy si mohli hrát s Pipinou. to je také štěně,
jako oni, její páníčkové jeli na bivak a tak Popinu dali k
Cedrikovi a Crubbymu. "To byla ale paráda, to je tak šikovná a
jak je rychlá", říkal Cedrik, "měli jsme co dělat,
abychom jí stačili. Moc jsme se spolu vyblbnuli to bylo príma. Škoda,
že musela odejít". Crubby jen přitakával.
ale bylo na ní vidět, že by ráda vyrazila s kluky na
projížďku. Vždy, když odjeli, stála za plotem, kňučela a pak povídala:
,,Víš Brito, já chci také někam jít, zařiď mi to, vždyť jsi
moje maminka a ta se musí snažit všem svým dětem pomoci."
,,Ale Anne,"vysvětluji jí, ,,za měsíc budeš mít svá vlastní
štěňátka a tím, že bys trénovala, jako kluci bys jim moc neprospěla.
Uvidíš, až páníčkové přijedou, vezmou nás na procházku."
tím jsem jí trochu uklidnila. Nevěděla jsem, jestli se páníčkům
bude chtít, jít s námi ještě ven, ale nemýlila sem se. Panička,
která s kluky nejela, nás za chvíli postrojila a vyrazili jsme do
lesa. Byla jsem ráda, alespoň mi příště bude Anne zase věřit. Z
lesa jsme se vrátili, když už kluci byli z projížďky doma. Takto
utíkaly dny až do porodu. Týden před porodem jsme ještě jeli všichni
na chalupu. Jako obvykle to tam bylo moc fain. Ráno jsme s kluky vyjížděli
na projížďku a odpoledne nás s Anne vzali do lesa na houby. Uteklo
to jako voda a už jsme zase doma. 
Anne vše udělala, jak jsem řekla a v 6:30 hod. se narodila první
fenka Celesta. Byla krásná a ihned se měla k světu. Za hodinu po ní
přišel na svět první kluk Cedrik a v 7:45 druhý kluk Cornelius. Šlo
to jako po másle Anne odpočívá a k dalšímu porodu se nemá. Jakoby
jí to stačilo. Přitom v bříšku má určitě ještě nějaká mláďata.
,,No tak Anne, zatlač," říkám jí asi po hodině. ,, Ještě se
mi nechce," odpoví Anne. Po třech hodinách se mi to už přestává
líbit. ,,Anne už je to dlouho, měla by ses jít projít, štěňata
ti pohlídám,"radím jí. Anne ale jen leží. Jdu tedy za paničkou.
,,Paničko, pojď, vezmi Anne projít se, ať začne rodit, samotné se
jí nechce." Panička mi asi porozuměla, protože hned vzala vodítko
a šla s Anne po zahradě. V Anne se vše rozhýbalo a na svět přišla
další holka Cita. ,,No konečně," říkám si. Za chvíli po Citě
v 11:45 se narodila Cora. Měla nádherné, nebo vlastně stále má, hnědé
zbarvení. Pak si dala Anne zase 2 hodiny pauzu, ale to už jsem strach
neměla, protože Anne už věděla, že se musí projít. Ve 13:45 se
narodila další fenka Clergy a čtvrt hodiny po ní poslední fenka C-Mia.
Všichni jsme si mysleli, že už je to konečný počet. Panička i já
jsme Anne moc chválili, jak byla statečná a téměř vše zvládla
sama. Oddechli jsme si, že to máme za sebou. Jaké bylo ale naše překvapení,
když se v 16:45 na svět vyklubal poslední pejsek Crubby.
Nikdo už nečekal,
že se narodí. Měli jsme ale moc velkou radost. Nakonec mě Anne
trumfla v počtu štěňat. Měla jich osm. Tři pejsky a pět feneček.
,,Tak to budeš mít co dělat Anne," říkám jí. ,,Já jich měla
naposledy sedm a úplně mě vycucaly. Ale neboj, páníčkové ti
pomohou. Jen co štěňata prokouknou, začnou je přikrmovat kaší a
později i masíčkem. Ty to musíš ty tři týdny vydržet." 
Jenom já k nim mohu, ale jenom opatrně. I na mě
Anne občas vrčí. I přesto se snažím jí se vším pomoci.
Částečně to za mě ale udělala moje panička, která vám napsala o
listopadové vylomenině Cyra a Tima. Vzpomínáte? Rozkousali laťky u
plotu a odtrhli kari síť, aby se dostali blíže ke mně. Já byla
totiž doma, jelikož jsem se hárala a páníčkové ještě další štěňátka
nechtěli. To je ale dobře. Tento druhý vrh mi dal dost zabrat. Byli všichni
hrozně hladoví. Stále
Má se také moc dobře a jeho páníček uvažuje o dalším štěněti.
To je fajn,
a tak mu chtěli pořídit kamarádku. Vybrali si mojí Bellu a já i páníčkové
jsme moc rádi. Podle povídání i fotek se s Bennym rychle skamarádila
a navíc ho naučila všem rošťárnám, které se stačila naučit
spolu s Baxem a Blackem. Bella je v nové rodině moc spokojená
a já jí tímto přeji hodně krásných zážitků a jednou také štěňátka,
třeba s Bennym. „A Bello, teda nyní se jmenuješ Ellin, musíš
si zvyknout na děti a mít je také ráda. Tys také byla a ještě jsi
štěňátko, které zlobí a dělá neplechy, víš.“
Spala jsem s paničkou v hotelu na pokoji. Ona tam jela se třídou
na turistický kurz. Její kamarádky byly moc fajn. Stále si mě
hladily a dávali mi moc dobré papáníčko. Vždycky, když jim něco
zbylo do večeře, tak mi to přinesly. Pomalu nabírám svá ztracená
kila. Také mě tam přejmenovaly. Začaly mi říkat Aljaška. Mně se
to moc líbí. Cítím z toho sníh a ten já mám moc ráda. 
Střídaly se dobré úspěchy s nejlepšími. Velká panička se
rozhodla, že příští sezónu se mnou pojede Hradecký mid na kole, 
tak jsem zvědavá. Jen abych se zrovna nehárala.
Konečně nastal večer. „Tak Baxi, Blacku jdeme, panička volá“,
říkám jim. Oba vlítli do obýváku, jako splašení, a tam je čekalo
překvapení. Krásný svítící stromeček a pod ním „ňaminky.“
Také se na ně vrhli a začali se cpát. „Tak už dost, nechte si něco
na zítra, nebo vás bude bolet bříško“, povídá panička a zbytek
ňaminek uklízí. Dostaneme je zase zítra. 
Vrátili se domů ale hrozně unavení. „Tak jaké to bylo?“ ptám
se jich. „Náročné“, řekl Cyr. Nikomu ale do povídání moc
nebylo. Dostali tam nějakou virózu a průjem, který jsem do nich
chytila i já. Celý týden jsme téměř nic nejedli. Vím, že panička
se o nás bála. Nejrychleji se z toho dostal Arny s Cyrem.
Nejdéle to trvalo Anne. Je to tím, že je stále tak hubená. Nechce
si ale zkazit postavu, jak mi řekla. „Jen počkej, až budeš mít štěňata,
to půjde nějaká postava stranou“, povídám.
Před námi jsou poslední závody Eduardův mid. Panička nejede. Špatně
se jí s tím prstem něco dělá. Jede opět Klára a končí na
4. místě. 
Klidně si uprostřed udělala díru a byla pryč. Jakmile jsme si pořídili
další psy, plot jsme zdvojili. Před drátěný jsme postavili ještě
dřevěné laťky. „Ó vy bláhoví“, říkala si Brita s ostatními
psy. „Tohle nás přeci nemůže zastavit!“ A také ne. Laťky
rozkousali, dráty rozpletli a byli fuč. Nezbylo nám nic jiného, než
vymyslet, co dál. Na velké zahradě jsme vybudovali a zabetonovali nový
bytelný dřevěný plot ale vzadu ve výběhu? Co s tím? Už tam
jsou zabetonované dva ploty a nestačí to. Dostali jsme nápad. Jeli
jsme do stavebnin a koupili kari sítě do betonu. Tyto sítě jsme
postavili ještě před již dva ploty a doufali jsme, že tři ploty už
nezdolají. Jak jsme se ale mýlili.
Téměř vždy jsme byli na stupních vítězů. Také jsem kluky (Tima,
Cyra, Arnyho) ale i Anne chválila, jací jsou to pašáci. Ti se ale
natřásali samou pýchou. I páníček s paničkou měli radost.
rychlostí blesku ze vrátek. Ani na nás nepočkali a my, než jsme se
rozhoupali, jsme měli smůlu. Panička si Cyra s Arnym oknem všimla
a ihned zavřela dveře ven. Zůstali jsme v kuchyni, zatímco pán,
panička a malá panička odešli a odjeli autem kluky hledat.
Ještě nikdy předtím se mu nepodařilo na tak dlouho utéct. Cyr mu dával
za pravdu.
Já musela jet v autě (to mě ale vůbec nevadilo, naopak), protože
jsme tehdy měli přívěs jen pro 4 psy. Nyní již máme velký, pro
osm psů, a tak jezdíme všichni v přívěsu. Když jsme dorazili
na Benecko, koukali jsme na bílý sníh. Zvláště Arny a Anne, kteří
si sníh ještě moc neužili. Váleli jsme se ve sněhu, hrabali, no
prostě byli jsme ve svém živlu.
Guregy a na Mísečkách už na nás čekala celá nadšená.
Jezdili jsme tam tedy jen na kárách a na kolech, a tak když se páníček
dozvěděl, že zimní závody v Janovičkách se budou konat také
na kárách, ukončili jsme pobyt na Lipně a vyrazili přes celou
republiku do Janoviček. Sjelo se tam 41 závodníků a i přesto, že
nebyl sníh, všem se na závodech moc líbilo. Naše spřežení ve složení
Cyr, Tim, Arny a Anne opět uspělo a v kategorii MB1 dojeli na krásném
druhém místě. Já jsem jela s malou paničkou na kole v kategorii
MBKJ 
a dojela
jsem na pátém místě. Trasa se mi moc líbila, i když byla na několika
místech zledovatělá, proto jsem jela pomaleji a chránila si tlapičky
abych si je nestrhla. Jednou se mi to již podařilo a moc to bolelo,
tak si teď dávám pozor. 
To bylo krásné. Doufám, že se vše povedlo a já zabřezla. Už se těším.
„Musím se teď šetřit, aby se malým nic nestalo,“ říkám Anne,
kterou to také jednou čeká a já jí musím poučit. Slyšela to ale
panička a povídá:
nádherné počasí, tak jsme se i koupali v místním bazénu a v blízké
řece. Až na to horko se nám tam všem moc líbilo.
Ještě
že páníček a panička jeli do práce a já na všechno měla klid.
Tak teď se s Vámi budu muset zase na nějaký čas rozloučit.
Musím se starat o ty moje malé rošťáky a to mi dá zabrat. Zase ze
ozvu, až trochu odrostou.
. Najednou vidím schody, po kterých vcházela
velká skupina lidí – asi „túristi“. Co tam asi je? „Kluci, půjdeme
se tam také podívat“.
Musím rychle
zmizet, aby mě nechytil a neodvedl domů. Ještě jsem si pořádně
nezaběhala. Hurá, už jsem venku a teď rychle pryč ze zámecké
zahrady“.
Byli tam také jiní pejskové
– malamuti, gróňáci a samojedi. Nejlepší soutěž byla, když
jsme běhali na volno za buřtem. Běželi jsme všichni, jen Cyr ne,
toho se báli pustit, aby nezdrhnul a neztratil se, když to tam nezná.
Já si ale myslím, že by neutekl, buřt bylo silné lákadlo.
Přijeli
malého páníčka kamarádi Marek, Šimon, Andrea a ještě další a vždycky
si nás vzali a někam jsme vyrazili. Po cestě jsme se několikrát
vykoupali, aby nám nebylo vedro. Jednou jsme také došli až na vysílač
na Radeč. Je to sice strašně do kopce, ale nahoře je krásný
rozhled. Byly to moc pěkné procházky, ušli jsme spoustu kilometrů a
alespoň jsme se doma v tom horku nenudili, když se nemůže běhat.
Tahali jsme tak silně, že se nám podařilo přetrhnout dvě starší
skijeringové šňůry. To bylo určitě tou nevybitou energií. Škubli
jsme a dílo bylo dokonáno. Podařilo se to mě a Arnymu. Páníček
proto musel objednat na sezónu šňůry nové.
kde jsme hráli
volejbalový turnaj 
a
druhý den jsme šli na túru po okolí. 
Moc
se nám tam líbilo a už jsme se domluvili, že tam pojedeme příští
rok zase.
ale
letos to bylo s teplotou dobré, ale zase hodně pršelo, takže museli
pořadatelé odpolední kolo zrušit a závod se jel jenom jednokolově.
Tak
nám letos do začínající sezóny všichni držte palce.
Stále jsem na ně volala, ale oni jako by mě neslyšeli. Nakonec po
dlouhé době se ale všichni vrátili a samozřejmě hned hledali to
dobré mlíčko. Tentokrát jsem byla ráda, moc jsem si oddychla, že
se jim nic nestalo.
Vždyť
mě také tetovali, a tak hrozné to zase nebylo, za chvilku to bolet přestalo.
Ale co to, jede jenom páníček s paničkou a Cyrem. Mě s ostatními
nechali doma. Podruhé už je ujet nenechám. Večer se vrátili a vyprávěli,
že byli v Českých Budějovicích na mezinárodní výstavě. Cyr
vyhrál CACe a rezervního CACIBa, to mu ale přeji, je moc pěkný.
Uvidíš se tam i s Amalou a Azizou.“ Nemohla jsem se dočkat.
Pro jistotu jsem si lehla před auto, aby mi nemohli ujet. Jeli jsme
prvně v novém karavanu, kde máme udělané pěkné prostorné
kotce a se kterým budeme jezdit hlavně na závody. To Vám byla paráda
zase vidět tolik huskouních kamarádů a holky jak vyrostly.
Mají se také moc dobře jen jsem je ze začátku nemohla poznat a
trochu jsem na ně vrčela. Ale to trvalo jen chvíli, a pak už jsme si
spolu hráli. Užili jsme si spoustu legrace. Závodili jsme na kole, tříkolce
i v běhu. Druhý den jsme šli na velkou procházku. Po cestě
jsme se i několikrát vykoupali. Jen páníček trochu nadával, že
moc táhneme a že ho bolí nohy, jak nás musí pořád brzdit.
a
já jsem také ráda, protože další štěňátka chci mít právě s Cyrem.
Z výstavy byli nadšení, protože Cyr vyhrál Klubového vítěze
a BOBa a s malou paničkou i juniorhandling. Tak to je ale pašák.
Přijel ale hrozně unavený, bylo toho na něj za ty dva dny a tak
dalekou cestu až moc. Přesto si mě očuchal a pochvalně zavrčel.
Tak jim to musím pořádně ukázat a vysvětlit jim to, protože v létě
by jim bylo moc horko. Tak snad to časem pochopí a bude se jim to také
líbit.
No jó, už si vzpomínám, to je první páníček
Tima, Honza. Tady se Tim narodil. A proč mě sem vezou? Jů, tady je psů
a jak všichni krásně voní.
Ale on se nás bojí. Neboj se, my si tě jen očicháme, olížeme a
uvidíš, že budeme kamarádi. Naučíme tě všechno co umíme a až
budeš větší, rozpleteme plot a zaběhneme se podívat také po okolí.
Uvidíš, že se ti to bude líbit. Nesmíš ale utíkat moc často nebo
páníčkové udělají jiný plot a nikam se už nedostaneme. 
útěku. Ani se páníčkům nedivím že se zlobí. 
e
pochlubit za něho.Je tak mladý a už získal junior shampiona. To je
ale pašák viďte a jak je na sebe pyšný.
studií
jako oddíloví vedoucí.
jedno dopolední zaměstnání a předvést
jim celé psí spřežení, ukázat jim co všechno se dá se sibiřskými
husky dělat a něco jim o tomto plemeni a vůbec severských plemenech
říci.
Měli jsme obavy z teplot, ale náhodou to vyšlo a v údolí
bylo ráno příjemných 15 stupňů. Jakmile Martina s Richardem přijeli
a vyndali psi z vozíku na stake-out, děti se kolem nich sesypali
a psi si užili hlazení a drbání až až. „Balů“ to pochvaloval
svým bručením, jen nejmladší „Spajki“ byl ze začátku z toho
povyku trochu vyděšený, ale brzo si také zvykl a když zjistil, že
mu děti neublíží, nechal se také hladit a drbat.
Vzhledem
ke všestranné spokojenosti plánujeme už na příští rok akci na
celý víkend, kam bychom chtěli pozvat ještě více psů a udělat
pro děti nějaký krátký cannicross, případně agiliti a ještě
jiné soutěže.
Honem k ní
na mlíčko. To je tak dobré, musím si vybojovat nejlepší místo. Paráda,
povedlo se. Hele brácho, tady jsem já a já tě sem nepustím. Běž
jinam. To je hrůza musím být pořád ve střehu aby mi ostatní bráškové
a sestry nezabrali to nejlepší místo. Z vedlejšího kotce na nás
koukají ostatní psi a támhleten je prý můj táta. Jmenuje se City
Cowboy Beneton a je to šampión, tak doufám budu po něm. Trochu se těch
všech ostatních psů ale bojím, ještě že je mezi námi plot.
Jen aby nám tam zase neubližovali. Ale ta paní na
mě volá a teď si mě bere do náručí. Ta se mi líbí, ta mi asi
nebude ubližovat. To je pěkné. Ale, ale počkejte, kam mě to zase
nesete? A co ostatní bráškové a ségry? Proč ti nejedou s námi,
já jedu sám. Kde to jsem, to jsem asi v bytě, tady jsem ještě nebyl.
No, je to tu pěkné, ale bojím se tu. Už abych byl zase u maminky a
sourozenců. Hurá už jdeme z pokoje pryč. Ale co to, kam jdeme, kotec
je přeci na druhé straně? Tak a teď jsme si sedli do nějaké bedny na
kolech a jedeme pryč. Vypadá to, že asi už jedu do svého nového
bydliště. Už se moc těším, ale bude se mi asi stýskat po mamince a
sourozencích. Musím se koukat ven, kudy jedeme, aby mi nic neuteklo.
Tady v té bedně - je to prý auto - je mi ale horko, už abychom tam
byli.
Vypadá podobně jako maminka, ale není to moje maminka. Paničko honem mě
zvedni, já se jí bojím! Tak, tak je to správné a ty na mě neskákej.
Panička mi říká, že je to jejich fenka Brita a že mi neublíží, že
si chce se mnou hrát. Tak ukaž, pusť mě dolů, já to s ní zkusím.
Ne, ne, ne, je na mě moc velká já se jí bojím. Strká do mě tlapkou
a čumákem. Musím si na ní teprve zvyknout. 
Kam mě to zase nesete? Dovnitř já teda nechci. Hm, Brita tam jde také.
Tak dobře, jdu také, ale jen na chvíli, co kdyby tam bylo něco dobrého.
Ale kam mě to zase strkají, do vody. Ale je příjemně vlažná, a to
se mi líbí. Všechny blešky ze mě vyskáčí a už mě nebudou štípat.
Ještě mě drbejte tou bílou pěnou, to se mi líbí. Tak a teď vysušit,
to se mi také líbí a jak teď krásně voním. 
Hele já jsem tady také, tak
co kdybys mi kousek také dala. Že ne? Tak počkej, až budeš pryč, tak
ti tu kost ukradnu a odnesu si jí na své místo. Tak a už se mi to
povedlo. Mňam, mňam, to je ale dobrota. Musím té Britě čornout něco
častěji, když je to tak dobré a páníčkové mi to nedávají, protože
si myslí, že jsem na to ještě malý. 
Je to větší než já a
nějak to píchá. Říkají tomu ananas, tak to asi nic dobrého k jídlu
nebude. Teď panička přinesla ty misky s dobrým papáním, tak honem,
honem, ať mi to Brita nesní. Čím rychleji to sním, tím lépe.
Byl jsem vždy pohromadě se sourozenci a to jsme se tam
moc mačkali, no ale zase nám bylo pěkné teplíčko. Ale teď už mám
spoustu chlupů a teplo je mi také. Tak tady se mi bude líbit. Doufám,
že nám nechají otevřené dveře, abychom se mohli proběhnout po
zahradě. Hurá, dveře ven jsou otevřené, tak to se mi líbí. Takhle
když se mi bude chtít čůrat, můžu jít ven a neudělám si loužičku
v kotci. 
Jů, to byla švanda.
Teď se jedeme projet na kole. Brita běží jako pominutá, ale malá
panička se mnou jede pomalu. Ale co to my jsme se zastavili a odpočíváme,
ale Brita s velkou paničkou jedou dál, tak já chci také za nimi, ať
mi neutečou. Honem vraťte se, kam jedete? Malá panička mi říká, že
tu na ně počkáme a odpočineme si. No to je dost, že jedete zpátky. Já
už jsem odpočatý a chci běhat dál. To už mi nedělejte, bojím se o
vás.
Říkám jí, válej se s námi. Jednou to také
zkusila a asi se jí to moc zalíbilo. Teď, když má chvíli volno, už
se také válí ve sněhu. Ale páníčku zastav z toho kopce, vždyť na
mě najedeš. Říkáš, že to nejde tak rychle zastavit na běžkách,
ale vždyť jsi na mě málem najel. Musím se raději vždycky uhnout na
stranu a nezastavovat páníčkovi před lyžemi. Napříště si musím dávat
pořádný pozor. Už nechci, aby mě zase páníček smetl svým tělem.
A až budu větší, tak vám ukážu jak se utíká. To mi ani nebudete
stačit. 
Tam bylo ale sněhu. To byla nádhera. Jezdili
jsme na běžkách do kopce a z kopce, už si dávám pozor aby mě nikdo
nezajel. Hrabali jsme s Britou díry i úplné tunely do sněhu, kam jsme
se pak mohli celí schovat. A kupodivu nám to nikdo nezakazoval a
nezahrabával. 
Tam se mi moc líbilo. Jen to spaní. Spali jsme s páníčky
na pokoji a i když měli celou noc kvůli mě otevřené okno, tak mě
tam bylo hrozné horko. Ale jinak to bylo všechno príma. Doufám, že za
rok pojedeme zase a třeba vícekrát. Sníh, to je moje.
Vždycky mi někam uteče a já, ať se snažím jak snažím,
nemohu jí dohonit. Jen počkej až vyrostu. Tuhle mě ale Brita zradila a
našla si většího kamaráda. Říkali mu Endy a jednoho rána se
objevil u nás na zahradě. Brita kolem něho stále pobíhala, asi se jí
líbil a oba mě utíkali a přehlíželi mě, jako bych tam ani nebyl a
to mě teda naštvali. Ale to teda ne. Nesmím je nechat spolu o samotě.
Brita je moje a basta. Endy to musí vzít na vědomí. 
Jinak to ale není
špatné, když je nás tu víc. Je větší zábava a dá se dělat více
lumpáren. Jen nechápu proč se Endy bojí jít do těch schodů. Tak pojď,
nic to přece není. No vidíš, že to jde. Ode dneška nás tu Endy hlídá
za dveřmi, do bytu ale nejde. Ale co to, panička ho volá dovnitř na
papání. No tak teď si teprve budu muset hlídat svojí misku. Co kdyby
mi tu dobrotu sežral. Endy u nás ale nebyl moc dlouho, asi tři týdny.
Potom si pro něho přijel jeho nový pán a odvezl si ho pryč. Britě se
moc stýskalo, ale teď už jí mám zase jenom pro sebe. 
Je stále tepleji a mě je čím
dál tím větší horko. Jenom v noci a ráno je to ještě dobré, ale přes
den je mi hic. Budu muset shodit ten zimní kožich a nechat si jen lehkou
srst na léto. Jinak bych se upekl. 
Na léto se vůbec
netěším protože panička mi říkala, že mi bude hrozné horko a to
nebudeme moct ani jezdit na kole, jen se budeme prý chodit koupat do rybníka.
Já jsem to ještě nezkoušel, ale Brita mi říkala, že je to moc pěkné,
tak na to se těším. Ale zima je stejně lepší. Už aby zase
byla. 
Kde mám všechny sourozence? Vždycky teď přijede
nějaké auto z něj vystoupí cizí lidé a odvezou si brášku nebo ségru.
Včera odjel i můj poslední bráška. Zůstala jsem sama. Mě nikdo
nechce! ale proč? Já jsem přeci také pěkná! Nebo snad ne? To je mi
tu smutno a dneska mi navíc ještě nedali nažrat. Mám strašný hlad.
Nikdo mě nechce, nikdo mě nemá rád. A, co to slyším, zastavilo u nás
nějaké auto. Že by si pro mě přeci jenom přijeli také noví páníčkové?
To by bylo fajn. Hele, už jsou tady. Ta paní se na mě směje. Honem za
ní, ať si to nerozmyslí a neuteče mi. Už na mě volá. Jů, hurá
jedou si pro mě! Pochovej si mě honem, tak a teď už se od tebe nehnu.
Ale co to slyším, ten pán vedle paničky říká, že mám každé oko
jiné a on že chtěl štěně s oběma očima stejnýma. Honem oči zavřu,
aby je pán už neviděl a nerozmyslel si to.Ale to nejde, musím si je přeci
pořádně prohlédnout. proč mě dali do té veliké krabice? Tak v té
tedy nebudu. nic nevidím a divně to tu smrdí. honem, vezmi si mě paničko
na klín a tu krabici dej pryč. Tak je to správné a hurá do nového
dobrodružství.
Honem ty granule musím sníst aby mi je nevzali. A
teď tu celý byt musím prozkoumat. Ale co to, co to? Kam mě to nesou?
Proč namě pouští tu studenou a mokrou vodu? Brrr, to studí, honem ven
z té vany. Teď mě suší ručníkem a to se mi moc líbí. Teď už ale
opravdu nikam nejdu a lehnu si tady k té vaně a spím. 
Také jsem prvně ochutnala Lipánka. Ten byl ale
dobrý. Nejlepší zábavy dneska byla, když panička vytírala a já
jsem jí honila ty provázky, kterými jezdila po podlaze. No to byla švanda. 
Tam
jsem prvně viděla velkou pichlavou kouli. Co to je, Já tomu přijdu na
kloub. Au to píchá! popíchala jsem si čumáček i tlapičku. Byl to ježek
a páníček ho raději odnesl pryč abych se zase nepopíchala. A to
teprve přišla zábava, když jsme vyráželi do lesa na houby. Tam mě páníčkové
vždycky pustili na volno, abych se mohla proběhnout. Ale nemyslete si,
nikdy jsem páníčky neztratila z dohledu. Vždycky jsem o nich věděla,
i když oni o mě ne. Ale co to tam vidím? Honem za tím. Jé, to je
holub. Musím ho ulovit a donést páníčkům ukázat jaký jsem lovec.
Tak tady ho máte! Hm, ani mě moc nepochválili. No já jsem ho také
skoro celého snědla. Tak honem zase pryč, třeba ulovím něco jiného.
Ale co to? Páníček na mě volá nějakým divným hlasem a malá panička
brečí. Že bych něco provedla? A kde je velká panička? Volají na mě,
ale raději k nim nepůjdu, mají nějaký divný hlas, co kdybych
dostala. Schovám se tu za strom a uvidíme. Nebo se jim mám přeci jenom
ukázat? Raději ne, počkám. A hele, už se objevila velká panička a
ta na mě volá normálním hlasem, tak k té tedy půjdu. Proč mají všichni
najednou takovou radost? Vždyť jsem se byla jen proběhnout a byla jsem
pryč tak půl hodinky. Kdybyste na mě volali normálním hlasem, tak už
jsem k vám dávno přišla. 
Nevěděla jsem, jakého si mám dříve
očichat. Se všemi jsem se chtěla hned skamarádit. Byli jsme na Husky táboře
v Sedlicích. Byli tam i jiní páníčkové se svými psy. Dělali jsme
spoustu blbostí, lezli přes překážky, běhali a skákali. Ani se mi
nechtělo domů. Už se zase na kamarády těším.
Tak a mám po výletech. Musím
opravdu přestat nebo mě z kotce nepustí ven ani když se nebudu hárat
a budu tam pořád zavřená. Ale jinak je to tu pěkné, nefouká mi sem.
Líbí se mi tu a když budu mít otevřeno na zahradu.....kdo ví? Také
jsme v poslední době začali jezdit do nějakých velkých místností,
kde j vždycky strašná spousta lidí a psů a také smradu. Říká se
tomu výstava. Tady se mi ale vůbec nelíbí. Každý mi kouká do huby,
asi je brzo kousnu. Musím chodit dokola a tam i zpět, klouže mi to,
nemohu se pořádně rozběhnout a chce se mi spát. Doufám, že to brzo
přestane páníčky bavit a budeme raději jezdit na závody. Tam se mi líbí.
Všichni tam utíkají, nikomu se nikdo nedívá na zuby, tam je to moc pěkné. 
Hurá, páníčkové mi pořídili
kamaráda, konečně už nebudu přes den sama. Ale on kňučí, bojí se
mě. Ale to nic, zvykneš si u nás a páníčkové jsou hodní, neboj. A
jak se jmenuješ? Tim? Jo, Tim Blue Akbara! Tak pojď budeme spolu běhat.
Hned jsme si na sebe zvykli. Je to fajn, že mám kamaráda. Jenom teď
nesmím nic nechat v misce. Tim je hrozně moc nenažraný a když si to všechno
hned nesežeru, tak mi to sežere on. Už se mi to párkrát stalo. No
nebyla jsem na to zvyklá, a tak jsem s jídlem nepospíchala a
dokonce jsem odešla od misky. Když jsem se vrátila Timík se jen
oliizoval a miska byla prázdná. Když nechci mít hlad, musím to všechno
hned sníst, jinak mi to ten dravec sežere. A jak dokáže být vzteklej.
Ani se k němu nemůžu přiblížit, když žere, jinak je to ale skvělý
kamarád. Když jsou páníčkové v práci, tak spolu pořád blbneme.
také spolu hrabeme díry na zahradě. Dostane vždycky Tim, protože ten
je daleko špinavější než já. Já už to umím, on se ale vždycky
moc ušpiní od hlíny.
Už se moc těším. a už jsme
tady. Jé tady je sněhu! honem se do něj musíme zahrabat. A už jedeme
na běžky. Proč chtějí jet do toho kopce? Tak to si teda nemyslete, že
vás budu pořád tahat. Až pojedeme zpátky z kopce, tak to uvidíte,
ale nahoru? 
To teda Ne. Fuj to byla fuška. už jsme na vrcholu a hurá
dolů. Top teda nechápu, proč se ta malá panička pořád za mnou válí
ve sněhu. Takhle nám to nejede. musíš si paničko stoupnout na lyže a
hlavně nepadat, víš? No to je ono ......a už jsi zase na zemi. Ani se
nestačím pořádně rozběhnout, ale i tak je to krásné. Jednou jsme
také jeli lanovkou nahoru a tam jsme teprve šli na běžky. To jsem se
ale moc bála abych z té lanovky nespadla, raději jsem se ani nehýbala.
Tim mi potom říkal, že se také bál. 
Tady na horách byla všude
spousta sněhu a ze všeho nejlepší bylo v tom sněhu hrabat, dělat
velikánské díry, kam jsme si potom mohli i lehnout. Také jsme
jeli do Kněžic na závody. Zase jsem se viděla se svými kamarády
Baluem, Cidem, Flashem, Fanynou, Aishou, Kessi, Avanem a dalšími ani si
všechny nepamatuji. Už se těším, až budu příští zimu také závodit.
Cesta zpátky domů byla hrozná. nechtěli mě pustit dozadu za sklo. Měli
tam hůlky, ale já jsem se tam přeci jen probojovala i když jsem se tam
nemohla téměř pohnout, přeci jenom tam bylo více klidu než dole. Tam
po mě stále rajtoval ten pošuk Tim. Ještě stále se neuklidnil, a to
mu pořád domlouváme, nedá si ale říci. 
Taky husky. Ten je ale krásný,
moc se mi líbí. A jak je urostlý, akorát trochu hubený. Doufám, že
u nás už zůstane. Začali jsme mu říkat Endy. Teď jsme sehonili po
zahradě všichni tři. Chtěla jsem zůstat s Endym chvíli sama, ale Tim
žárlil a ani na chvilku nás neopustil. Páníček mu udělal také ležení
u nás, ale Endy spal raději za dveřmi a nechal se celý zapadat sněhem,
než aby riskoval, že mu utečeme. Jednou večer, to už Endy chodil i
dovnitř do bytu, jsem cítila takové divné mrazení v zádech. Honem
jsem se k Endymu přitulila a usnula mu na packách. 
A taky jo, pozdě v
noci přijel nějaký pán a Endy s ním odjel. Od té doby jsem ho neviděla.
Strašně se mi po něm stýskalo. 
Teď už jsem si ale zase zvykla. Doufám,
že Endyho pojedeme někdy navštívit a že se s Endym poznáme. 
